VI. Přemýšlel jsem, kterému z všech smyslů

Přemýšlel jsem, kterému z všech smyslů

v lásce naší dlužno blahořečit,

který z nich je v lásce nejšťastnější.

A tu v tichu jich jsem slyšel hovor,

všecky nejvíc záviděly oku,

neb to za ostatní všecko může.

Kde sluch plachý naslouchat se bojí,

kde hmat v jiných společnosti váhá,

kde čich, zbožňující tvoje vlasy,

s tichou vůní tvojich tichých ňader,

jenom z dálky a bojácně chví se,

tam jest oko svrchovaným pánem.

Stále vidí předmět svojí touhy,

v něm se zhlíží jako v moři nebe,

z něho pije jako laňka v zdroji,

čítá v něm jak v nejkrásnější knize.

Ano, kam ni slovo nedosáhne;

oko vnikne, ono výmluvnější,

nad každou řeč i nad každý hovor.

A kde nelze ani stisknout ruku,

ani líbat, ani objímati,

tam lze dospět všemohoucím okem.

A co nelze ani vysloviti

v davu jiných, to vše strhne oko

tichou mluvou, plnou zářných blesků,

plnou svitů, plnou slzné vláhy.

Šťastné oko! Chtěl bych celý okem

býti a se zakotvit v tvé oko,

a tam čekat v něm na tvoji duši,

a když mihne se jak anděl ve snu,

vypíti ji celou, celou, celou.

Šťastné oko! Chtěl bych býti okem.