VI. Půlnoc

Stín půlnoci svůj černý závoj věšel

nad zemi utichlou.

Klid vládl v ulicích, po kterých nikdo nešel

deštěm a tmou.

Spát nemohl jsem. Stesk mne divný schvátil

a smutku těžká pěst.

Klid volal jsem, jenž navždy se mi ztratil

v bludišti temných cest.

Na domov vzpomněl jsem a mladosti své luhy,

na dávno přešlý čas,

na stará snění, na zemřelé druhy,

na rodných polí klas.

Na zemi krásnou, milovanou zemi,

v niž pevně vnořeny

přes dálky prostorů jsou myšlenkami všemi

mé duše kořeny.

Klid půlnoci se v okno moje díval:

A jako fantomy

rej stínů bizarních na šeré ploše splýval,

buše v mé svědomí.

Z tmy půlnoční, v níž rodná spjata země,

zněl utajený vzlyk,

jak tichá výčitka, jež sáhla do srdce mně

v bolestný okamžik.

Jak tichá výčitka mých bratří povražděných,

jichž řinoucí se krev

o pomstu volá, v duších zlhostejněných

burcuje vzdor a hněv.

Na poplach bije do všech úhlů světa

k svým dětem v zemích všech,

že doba tu, kdy půda krví zkvétá

těch starých našich Čech.

Že zas se vrazi krvelačně smějí,

že zas je věšen Čech,

že rodnou půdu zas nám roznášejí

na koňských kopytech.

V stín půlnoci tak hlas zněl české země...

Vstal jsem a upřel zrak

v tmu ven, kde dálky šeřily se temně,

a nebe samý mrak.

A rozechvělý zřel jsem v mračen změti,

jak se všech světa stran

šik ubírá se české země dětí,

po pomstě touhou hnán.

Hle, z Francie i z Kanady se ženou,

i z plání Asie

mstít, zachránit svou matku uraženou,

synové Čechie.

Oh! Bijí pro ni věrná srdce posud,

hotová zemříti!

Vražedná Vídni, zpečetěn tvůj osud,

již hrany zvoní ti.

Zvoní je píseň táboritských šiků,

jež po staletí zní

na českých rtech zas ve vítězném vzkřiku,

tvá píseň pohřební...

– – Stín mizel již a hvězdných světel příval

se zachvěl ve mračnech.

To ze chmur mizících se svobody svit díval

do našich starých Čech.