VI. Řada velkých hor se k nebi týčí,

Řada velkých hor se k nebi týčí,

všechny jsou však malé, trpasličí

proti mojí lásce k rodné zemi,

která vzhůru pne se nade všemi

jako věčnost velká, neskonalá –

Leč má láska přec je bídná, malá,

vždyť na světě nikdo o ní neví,

jest jak v koutě pohozené zpěvy,

v jejichž listy nikdo nenahledne,

z prachu nesetře a nepozvedne;

vždyť se ještě neozvala činem,

a přec národ, vlast má volá: Hynem!

Velká bolesť, matička-li syna

zmírať zří a darmo ruce spíná;

větší bolest, syn-li slyší matku

o pomoc lkát, zoufat v nedostatku

a má v okov spjaté nohy, ruce –

Ó já v oběť takové pad’ muce

slyším národ, vlasť svou volať: Hynem!

nemohu však pomoci jim činem.

Řada hor se lásce mojí směje:

„Co je po velkosti, která neprospěje?“