VI. S ROZPITVANÝMI NERVY.

Konečně! Diplom můj, jenž válel se

po úřadech, ohmatán lhostejně,

protekcí jakousi mi život spůsobil:

za stolkem zeleným si přivykat

na divná akta, která dokumentují

dno společnosti. Děsné příšery

z nich vystupují, hrozná skutečnosť

suchými slovy hlásá historii

zbloudilých duší lidských. Hrozná symfonie

spletených řevů, o nichž nezdálo se

nejrafinovanějším básníkům,

krvavé sběři románové chátry,

jimž idealista se vyhnout umí

kouzelným kruhem svým, svěcenou vodou

a farizejstvím svého učení!

Bizzarní, těžkopádnou hrůzou svou,

pochody záhadnými spůsobeny

lidského mozku, vrství se ty zvuky:

Písknutí škrceného novorozeněte

na hnoji stáje; vzlykot dítěte

nedospělého v loktech zhovadilce;

smrtelný chrapot lidí vražděných

ze msty, při loupeži a zloby zpěněním;

a žeber praskot, vazů zlomených;

křik tonoucích; svíjení otrávených,

krev na všem, stydlá krev! to všecko zní mi

ze spisů v uši slovem suchopárným,

řve po zjasnění záhad, po pátrání

vzruchů a vzniků, po zdůvodnění

příčin, vnikání v těžké ovzduší

schopností, zvrhlostí a poznávání

jednotek lidských... a já klidně musím

ty křiky řadit podle paragrafů...

„Jen žádnou sentimentálnost!“ se zakřikuji...

Jsou tiché, dobré úřednické duše

a všichni ostatní jsou dobří muži.

Nervosní trochu. Teď již poznali,

že vše je vlastně pouhé řemeslo...

S jakousi láskou naučili se

na paragrafy lepit zločiny,

na zločiny pak články paragrafů.

Neb život nemůže stát nad něčím,

něčím se obírat, s něčím se piplat,

nad Hamletovou lebkou zastavit se,

blábolit hlouposti a posléze

se nechat unést citem... Konečně

co zvrhlosti a bídy tělesné

a duševní se samo přihlašuje,

klepe na dvéře plné věznice,

po teple, po soustu, po něčem řve,

co život svobodný by nikdy nedal!...

„He, pravda-li?“ Chéf rozplašuje mi

mé pochybnosti a mne zaučuje.

Konečně! Eh co! s klidnou důstojností,

jak tito byrokrati otřelí

bez příchylnosti k nějakému národu,

výš, výše toužící do centra říše,

kde karriera široké má tlapy,

se stáváš úředníkem zděděným,

člověkem praxe, jak se krátce říká.

Člověkem v jistém smyslu váženým...

Zdá se mi však, zločinu nechápu

jak jiní druzi! Zdá se mi to denně,

že bez talentu, bez chápadel jsem,

bez pátravých, citlivých tykadel,

bez smyslu taxovati bezpráví

i velezrádu, a tak všecko to,

co dneškem hýbe rmutem spodních vod.

Má hlava, třeští mnohdy, divoce

se rozskočiti chce, mé srdce bije

jakousi úzkostí, má prsa sevřená

chorobou nikdy nepozorovanou

(či zdá se mi jen?) hypochondricky

mi pobolívají... Eh, směšný, směšný, směšný

zbabělý strážce zákonů a toho,

co pokoje zvem záštitou! A vskutku

ke všemu nemocný jsem. V prsou mých

ložisko bolesti se usadilo,

pekelné hnízdo, v němž se zrodila

má černá úzkosť... Lékař poklepá

a usměje se bezstarostným smíchem,

dá naučení: „Milý příteli,

to není právě nic. Však to, co mrzí vás,

(co říkal jste mi), tím se netrapte,

to všichni bychom umírali tady

nějakou všeobecnou bolestí

se trápit tady! Nezmůžete pranic!

Snad málo spíte? Mnoho přemýšlíte?

Toť vskutku hloupé. Za ty všecky krámy

vám nikdo ani krejcar nepřidá,

sám o sebe se starejte, je doba

zlá skutečně! Sám hezky do tepla

se posaďte a nemyslete na nic,

o rozporu své duše s činy svými

a se svou praxí. Ostatně je pozdě

a měl jste si to dříve rozmyslit,

než studia jste počal... Dosti jinde

se najde místa, jinde začněte...

A rozpor mojí duše s povinností

se vláčí se mnou jako černý stín,

mne okřikoval, chechtal se mi drze,

mne život znechutil i přátele,

zelený onen, přeplněný stůl

a obligátní, vysušené tváře,

i zvonek předsedův a dusnou síň.

Též oni řekli mi: „Vy churav jste

a jaksi povážlivě. Mrzut jste,

pohněván, hubnete...“ A lékař zas

jen řekl: „Nic, to nic... Leč můžete

se povyrazit. Na jih zajeďte,

zanechte úřadu... Tak citlivým

by čivům mohl Meran prospěti,

ten vzduch, to slunce, měkké ovzduší...“

A při tom na stůl hlučně bubnoval,

před ženami mne varovati počal,

hru „Syčáky“ mi odporučil pro zasmání,

vyjížďky časté, dlouhé procházky,

a tělocvik a vůbec nečísti

knih ani žurnálů a mezi lid

se podívat a poznat, co tu je

rozporů duše s povinnostmi, co

tu pouhý zvyk jen vyrovná, co jsou

dvě slova: ústupky a praktičnosť.

Prokletá choroba! Ta stiskla mi

pořádné prsa! S trapnou úzkostí

já poslech; na cestu já pustil se

bez oné radosti zvolněných dětí

a vězňů svému trestu uprchlých,

na cestu bez plánu a bezděčně

já pustil se s odvahou samovrahů;

dlouhými echy černé zoufalství

se ve mne ozývalo vzdálené.

Oh, uniknouti na čas, na čas jen

z ústředí, které otrávilo mne!

Zářivou nedělí jsem odjížděl,

nedělí v podletí již odjel jsem

za touhou neurčitou... V prsou mých

seděla nemoc ještě nezralá,

a třepala mnou tiše, zimavě,

žluť listů svadlých dala tváři mé...

Vlak supěl, duněl, brzda zvířená

v stanicích skřípala... A vagon můj

se prázdnil... plnil... Tichým večerem

lucerny oči svoje krvavé

blížením nádraží jak většily,

v můj černý kout se na mne dívaly.

A průvan, jenž se protáh s cizinci

vstouplými, čerstvý vzduch vždy otřás mnou,

zvonečky cizích nádraží a světla,

v daleku roztroušená po stráních

a blízkosť měst, jež spala v noční tmě...

„Ne, nejsem přec tak nemocen... Oh ne.

Eh, kam s tím Meranem! Není tak zle“

já myslím si... „Eh, Meran – to je k smíchu,

pro souchotinářské je neduživce,

leč já jim nejsem! Ujistili mne,

že nejsem jím, a pak to dobře vím;

na prsa klepu si – zní to jak zvon! –

je třeba rozptýliti myšlénky

a zabořit se v jiné ovzduší,

to je to všecko...“ Černých myšlének

zda předce zbavím se? Tak žlučově

a podezřívavě, jak vrány táhnou

mou horkou lebkou, kam se jenom hnu...

Šosácká Vídeň vzbouzí ve mně vztek.

Špinavý kanál krotké Vídeňky

můj smích... Ty chrámy, domy, pomníky

mne dráždí, že bych všecko rozkopal,

ty stavby obrovské a divadla,

musea, obrazárny! rozkopal

bych také shnilé Čechy naposled,

až by se jejich blbé peníze

rozkutálely jinam... Ohé, oh,

proč přes Kras jedu? jedu? Hrozivé

jak vybělené kosti balvany

a pusto, pusto, němá jen tu kleč

a jaké ticho... Dlaň je políčko,

před bórou ovroubené kamením,

by neodnesla je... A obzor balvany

jak lebkami se bělá rozžhavlý.

Eh, musí hrůza být v tom opakování

zde dnů a nocí, bez ukončení,

to mlčenlivé, hrozné vycházení

a zapadání slunce, hrůza velká

v tvém zamyšlení, jímž si představuješ

i nekonečnost věčna, ono míjení,

těl střídání, jak všecko kamsi mizí,

i výkřiky, otázky, folianty,

jež věkem hýbaly! Tu prahmota

se skoupá chechtá parným slunečnem

a tam dál – překypuje prodajná,

koketně vnady načechrá, klín plodný

nabídne, obohatí, mozky zmarní

a jinde rodí lidstvo věčně bídné,

svou neplodností spečetí jich osud...

A otrokyně Neznámého pána

nevlídná, nepřátelská, němá leží

lidskému pokolení, ve svévoli – – –

Proč při těch černých vždycky myšlénkách

se při lži přistihuji? Vždyť já chci,

chci žít a dýchat! Musím dýchat zde

opojný výdech citronníků, moře,

zem krásnou, užít pro ten kousek žití

jímž plíce tvé se chvíli rozdouvají!

Chci vidět, lichotně jak lísá se

to nedohledné moře k patám Terstu!

Podivný západ hoři jiskrami,

obrovským sloupem chví se na moři,

jej přetínají bárky lenivé,

parníky Lloydu táhnou špinavé...

A kolem přístavních výběžků mól

rybářské bárky řadou kupí se,

až v město sáhají a do ulic

zablýsknou v slunci plachty lanoví...

A podivný ryb zápach parnem vlá

parnem, jež nehne se tu na korsech...

Italky černé ovívají se

a prostovlasé v davech míjejí. –

Co? Hudba náhle zazní piazzou,

ho, vesele!... A ucho nastavíš

do vřavy té a dlouho posloucháš,

zvuk slovanský že jediný se ozve...

Špinavé schůdky s kopce táhnoucí se

v baráků směsi, puch a parný výpar,

pichlavé staré baby pod Castellem

ti rybáři již oplachují ryby,

žvýkají melouny! vše je mi odporné

při výhledu na volné moře, svobodné,

zde bída ta, – a dál ta panoráma!

Ne, nechci k arsenálu! Nechci! nechci!

Já pravím: nechci! Jakýs divný vztek

zas rozdoutnal se v mrzuté mé lebce

a já se zašklebil: potopa po mně...

Evropa! civí ve strnulém tichu,

národy stůňou, vroubky přibývají...

Vavříny seschlé dávných bitev hnijí,

a bude brzy třeba v týl si vpadnout!

Měl jsem se podívat, pochválit, uznat,

kdy člověk zcivilisuje se zcela

již v druzích vraždění? To záhada je...

Za houfnici vyměnil pušku, pušku

za smrtící zbraň, která sto ran hrozných

vypálí v minutě... Odhodí píku

a palcát odhodí a karabínu,

meč ostrý raděj nastaví ti k hrudi!

Nebude kouře, jenž by zahaloval

oběti smrti. To už bude šlachta.

Leč dějepis hřmít bude o hrdinách

ve školských škamnech. Jaké pak by předc

příklady mohly lákat děckou mysl,

než hromadné ty šlachty z vůle krále,

jenž špatně poobědvav, špatně chápal

kýchnutí kollegy?!. He, he... Dál věky půjdou

v znamení bláznů a když slepým vzmachem

zavanou křídly, nebudou již čítat,

zda smetou červa nebo miliony.

Nechte mne... Nemocen jsem skutečně...

Nepište mi... ať aspoň nepředstavuji

si vašich zdravých tváří... Co jen dělá

má první láska? Ustaraná tak

tam sedí u okna? Ne, dneska bych

neprchal od ní, vyslechl bych ji

a chtěl ji pochopit... A dneska bych

rád u ní zemřel... Hloupý Insarov

a hloupý Turgéněv!... skutečně hloupý,

ač miluji jej... Když tu v Benátkách

v té smrduté, rozpadlé pohádce

po Rivě Schiavoni kráčím dnes

jak Insarov, já nechápu, co mohlo

jej tady konejšit?... Mně zdá se puch

bažiny zelené, ty sešlé domy,

jak by je tisíc právě lupičů

vykradlo v noci, jako ironie

na trosku moji, sloupy báječné,

budovy, paláce, z mramoru chrámy.

jak moje zpráchnivělé illuse

a vše mně připomíná bídu mou...

Jak anachronism to mrtvé město

živoří jako básník sestárlý

na loži smrtelném... Tvé cukají

zpuchřelé svaly... v puchu leží tu

snění tvých mistrů! Již tě zalily

účelné doby! Strojů rachotem

svět kolem hřímá, myšlénkou a prací

a shonem budoucnosti, životem,

nadějí smrtelníků bláhových! –

Eh, ty mé prázdné hrudi podobno

i mozku mému, kde je illusí

krásných a vřelých, řítících se v nic,

tys protivno mi, tiché město ty

i v lagunách tvůj hřbitov truchlivý!...

Zlá horečka mne dneska schvátila,

když na lavičce kdesi na Lidu

já pozoroval parník obrovský

khedive egyptského... Zrak já přivřel

jakousi mdlobou, mně se zdálo dnes:

Tah kání míjí nebem zlatožlutým,

vybledlým, mírným vzduchem nepohnutým,

noc světlá vzchází... Měsíc fialový

(ach fialový!) dole na bařinách

groteskním bodem v třtinách otřásá se...

Mně zdálo se, ve výšce kdes že trčím...

Pak padám zvolna... zvolna... letím s výšky,

ne, řítím se a rychleji a rychlej

za kadencí divější stále hudby

svistivě hrozným pádem... Nevidím již,

bez smyslů jsem... a náhle propasť cítím,

v chladivé bahnu bořím se až ke dnu

a stojím již a vydýchnouti nelze...

a hmatám kolem... a tu se mi zdálo,

že nahmatal jsem vedle něčí ruku,

jež teplá ještě cukala a svislá

visela dolů... stiskl jsem ty prsty,

oživly na chvíli a sevřely se...

A jinam hmát’ jsem, holou cítím páteř,

a maso kterak s ní již padá, padá...

a hrůzou umíral jsem, zdálo se mi...