VI. S úsměvem tak naši děli otci:

S úsměvem tak naši děli otci:

„Ach, což na tom, že my budem sníti

v těsném hrobě, v dlouhé mohyl noci,

jen když venku bude den a žití!“

Zahal, Pane, hroby jejich travou,

hustou travou, plnou květné zdoby,

v čas, kdy jeseň záři tlumí žhavou,

suchým listím zasyp jejich hroby.

Nech, ať sníh tam nejhustěji padá,

obalí je celé, až se ztratí,

v tvrdou koru pahrbků těch řada

povrchem ať všecka zledovatí!

Ať se zdá jim, že je jitro venku,

že se u nás stále více jasní,

že tak vděčni jejich za myšlenku

píseň lásky zpíváme si šťastni.

Ať tam tiché jejich do mohyly

nepronikne, pod tou nebes bání,

za to, že nás k žití probudili,

beznaděje naší proklínání!