VI. Setkání v lese.
Sotva záře Apollina
na nebi se ukázala,
ihned jeho sestra bledá
zrovna na proti mu vzplála.
Zelenou jel houští lesní,
která v rosných perlách stála,
slavíků kde plesná hudba
jásavé své trylky hrála,
a kde vánků křídlem tichých
sladká vůně poletala;
rytíř na ohnivém oři,
stříbra spousta lemovala
jeho čabraku i postroj,
na oštěpu třepetala
korouhev se bílá vzduchem,
výzbroj jemná v slunci plála.
Rek ten vyjel z Castilie,
v Lusitansko zajel směle,
Abdallaha Maura hledal,
jehož skutky v bojích skvělé
rozlétly se Hispanií,
chtěl s ním bít se převesele.
Náhle v cesty polovině
tvrdošijně komoň stojí,
Don Rodrigo z Bivaru
ostruhu mu dá hned dvojí,
ale kůň se nehne z místa
o krok dále, stále stojí.
Rodrigo to zpozoruje,
v střemenech se vztyčí hněvně,
aby poznal pravý důvod,
proč oř jeho stojí pevně.
Na vše zírá strany kolem,
do země svůj oštěp vrazí,
tělem oň se celý opře,
v tom hlas křičet slyší v mlází,
nevidí však křičícího,
vzdechy jenž křik doprovází:
„Osude zlý, přeukrutný,
ty ses pomstil, jak se sluší,
nejen žes mi urval život,
ale s životem též duši!“
Aby viděl, kdo tam sténá,
Cid v houšť zašel, aj, tu leží
neznámý Maur, jenž tak sténal,
v krvi svojí v trávě svěží.
Tělo jeho jedna rána,
soucitem jat Cid ho zřel
a již ku pomoci jeho
s koně sestoupiti chtěl,
s jednou dámou rytířů čtyř
tlum když zhledl, ten sem jel.
Dáma znavena již byla,
proti čtyřem bránila se,
sotva Roderiga zhledla,
zakvílela v žalném hlase:
„Trochu-li jen zdvořilosti,
rytíři, vám v srdce sahá,
pomoc, já jsem sirá Aja,
zajatkyně Abdallaha!“
Rodrigo si ku útoku
pevně oštěp zasadil,
v ráz ti čtyři v divém skoku
vyrazili ze všech sil,
ale žádný z oněch čtyřech
ze sedla jej neshodil,
za to jednoho on svrhl,
oštěp po tom odhodil,
mečem na tři pak se pustil,
jednoho tak zachvátil,
že pad na zem, dva pak prchli,
stíhati je nevolil.
Na to obrátil se k dámě,
zvěděti, co s ní se dělo,
ale ani slůvko jedno
strachem z úst jí nesletělo,
zašla v houšť, kde Abdallaha
zkrvácené bylo tělo.
V Castilii odebral se,
nechtěl za ní jíti dále,
komu zhoubu dělati chtěl,
Cid vždy dělal dobro stále.