VI. Silná vůně táhla vzduchem,

Silná vůně táhla vzduchem,

v městech atmosféra žhnula,

nepochopitelným vzruchem

srdce mladá zaplanula,

rudý reflex padl v stín;

věčný sen se zdál být skutkem,

navždy shroucen prestol sešlý...!

V městě českém, starém, prudkém

rebelanti dva se sešli,

Havlíček a Bakunin.

Člověk český, člověk hodný,

duše prostná, měkká, bílá,

které dáno, by v čas vhodný

svému lidu zazářila,

svítila po celý věk;

konstituční, míru lačný,

s vírou v zákon, v mrav a řády,

a jen trochu uštěpačný

před Římem a před úřady,

dobrákem byl Havlíček.

Člověk ruský, ten byl jiný.

Vášnivě se vrhající

ze zločinů ve zločiny

Evropou šel s ohněm v líci,

plný nebezpečných vin;

hlásal revoluci mstivou,

nesmyslné ideály,

plamenem byl, vzpourou živou –

ale vlády se ho bály:

zločincem byl Bakunin.

Střetli se... A přešla léta.

Český člověk, duše bílá,

byl si věren: zloba kletá

pomalu ho popravila,

nedožil svůj mužný věk.

Odvezli ho do Brixenu

jménem zákona a krále.

Zabilo to jeho ženu,

dceru možná... A tak dále.

Zákony ctil Havlíček.

Za to Rus šel dále světem,

plamen mocný, vůle divá,

hýřil silou, zvůlí, vznětem;

bouře kolem něho zpívá

dlouho, dlouho do šedin.

Nezkřivili mu ni vlásku;

zlobu s úroky jim vrátil.

Svoji ke svobodě lásku

mučednictvím nezaplatil:

Zločincem byl Bakunin.