VI. (Sloky.)

Ó, v chvílích samoty, kdy duše usíná

a vzletem vznáší se až nad věčnosti břehy,

jak planeš v moje sny a s tebou, jediná,

co něhy!

Ve vřavě zástupů, kde hřímá města ruch,

kdy zvolna umírá den pravidelný, dlouhý,

se k tobě jedině můj stále vrací duch,

co touhy!

Ve chvílích zdrcení, kdy měří schvácená

má duše velký cíl a malou dávku skutků,

jak mnohá pro lásku nám chvíle ztracená –

co smutku!

A v nocích bez luny, když na svém loži sám

se zmítám v bolestech a klidném odříkání,

co písní, žaloby tu tryskne v náruč tmám,

co přání!

Leč kam jen jsem se hnul ať smutný, veselý,

ať sbíral hořký laur či sporé žití klásky,

vždy k tobě bytost má, mé písně letěly –

co lásky!