VI. SMRT ALEKSANDRA.

Potuchly hvězdy na nočním nebi,

Pochmuřila se i jasná luna –

O noci, noci, černá noci!

Tys nesypala, černá noci,

Z perutí mraky po šírých polích,

Ani husté tmy do pustých lesů;

A tys sypala, černá noci,

Těžký zámutek po naších krajích,

Do ruských srdcí hoře veliké!

Ach, na jižní straně blízko moře,

Blízko toho moře Azovského,

A tož ve městě Tahanrohu,

Nepláče anděl nad zpustlým chrámem,

A máť-carice Elisaveta

U tisového smutného lůžka

Slzy prolévá nad mrtvým tělem

Cara dobrého, bohumilého,

Aleksandra otce laskavého.

Ona pláče – pláčem tiché řeky,

A za ní ruský, pravoslavný národ

Zbouřených moří vlnobitím pláče;

Moře snad se utiší – řeka neustane.