VI. Ó smrti, moře bez všech břehů,

Ó smrti, moře bez všech břehů,

jež břehy života nám trháš!

kam trosky lupu svého vrháš,

sny, krásu, velkost, lásku, něhu?

Ó kdyby aspoň v úkoj sladký,

co velké, krásné tady bylo,

se v jiném tvaru navrátilo

ve novém zjevu staré látky!

Ó kdyby aspoň oči vlídné

v hvězd paprscích nám vzplály zase,

nám žehnajíce ve zápase

v své záři mystické a klidné!

Ó kdyby aspoň bílé ruce

v květ leknínový proměněné

v šer, který nad námi se klene,

nám dech a rosu střely v muce!

Ó kdyby větví houštinami

v noc vůně plnou, smutnou, ztmělou

ten sladký hlas byl filomelou,

jak byla by tu stále s námi!

Však marná přání, ve atomech

vše rozprášeno, rozptýleno,

sen, vzpomínka je naše věno...

Jak smutně hučí vítr v stromech!