VI. Smrtničko, milá kmotřičko,

Smrtničko, milá kmotřičko,

tak mi Vám k mysli je tklivě,

jak byste dušičky vodila

po snů mých truchlící nivě.

Na mysli smutky uvízly

jak jeseně pavoučí sítě,

z mračen mých vzpomínek do srdce

slzami sychravě mží – tě.

Smýčím si lebky tmavý kout:

Chci jasno tam, na mou tě duchu!

Před zraky mlhou táhnou ven

stíny mi hnilobných puchů.

Na prahu žití, věřím Vám,

mně na mozku pověry hlodou,

tajně mne Smrtka nepřejná

skropila umrlčí vodou.

Proto má duška lekavá

v snů koutku se větřivě krčí,

do světa hledí – jak raněná

laňka, jež dopadla v smrčí.

Z levého boku po mechu

jí krvavý pramének crčí,

pozdvihne hlavu k poslechu:

v hrdle jí bolestně chrčí...