VI. Smutno, teskno v širém kraji.

Smutno, teskno v širém kraji.

Odletěly písně ptačí,

k nebi pnou se holé stromy,

vichr zimě cestu značí.

Na okénka zima klepe,

z ledu květy na ně sází;

marno před ní zavírati –

ach, ten její dech jak mrazí!

Vesele kde oheň praská,

tamo věru nepostojí,

zdá se mi, že tepla, záře

bílý, sněžný host se bojí.

Ale běda! V chudých síni

usedá si krutá zima,

teplý dech tam neplaší ji,

až z ní úzkost duši jímá. –

Chvěly se, věř, chudé děti

před tebou, ty zimo bílá,

ale záhy paprsk tepla

seslala nám lásky síla.

Vy, předrazí dobrodinci,

vzpomněli jste bědných dětí,

blahý den dnes v lásce Vaší

plno šťastných srdcí světí.

Což my, drobné, slabé děti,

za Vaši jen lásku dáme? –

Dobrými chcem’ vezdy býti,

Vaše přání to – je známe.

Na Bohu pak vyprosíme

požehnání nehynoucí

pro ta Vaše srdce drahá,

za jich lásku čistou, vroucí.

Zaletí ty naše prosby

k nebi na perutech díků,

vyslyší je Otec věčný,

splní touhu dětských rtíků.

Anděla on sešle k zemi,

aby nasel květy štěstí

na života Vaši dráhu –

a ty vezdy budou kvésti.