VI. Snad jednou – a co, jednou, snad už dnes

Snad jednou – a co, jednou, snad už dnes

se posmívati budou kliky, kritici,

že přiznávám se k tomu, co jsi v duši vnes'

svou číší živou, tepem žil tvých perlící.

Snad jednou – a co, jednou, snad už teď

jde světem přebytečných lidí úsměšek;

tam na všechno si najdou přiměřenou odpověď,

a zbádat nízkost, vyrovnávat se s ní, – stačí lidský věk?

Tys, mistře, tisíce už asi takých znal,

jimž hanba sotva kdy tvář rudě polila,

jimž pro smích Kristus, jenž svou sladkou moudrost rozdával,

i Maria, jež lepší stránku zvolila.

V mé duši kout je, – škola-li či chrám?

tvým očím pochyby tam časem přednáším.

Tam radíš klidně ty, tam rozhoduješ sám.

Snad nad tím, čím mi duše po tvém uzraje, ty nepohrdneš otcovstvím?