VI Sním o štěstí, jež jako leknín bledý

Sním o štěstí, jež jako leknín bledý

tam v noci hvězdné leží nad vodou,

kde mlha stkala třpytný závoj šedý

nad prozářenou sluncem úrodou.

Jak v pohádce, v níž tají z jara ledy,

mé louky svítí bájnou pohodou –

kdy vesnu tu jsem zřela naposledy?

Dnes vešla jsem v ni čirou náhodou.

Zda nejisté mé kroky vedl osud,

má duše ptá se v luzném sadě tom,

kde květy voní jako nikdy dosud?

Zda život přešel pustým mojím krajem,

květ rozsel tam a plodem zkrášlil strom,

že pohádkou je, kouzlaplným rájem?