VI. SOUD NAD MRTVÝM.

Když váhy svojí mísky Osiris

nad mrtvým nechal spadnout, již byl souzen.

Však to byl smrtelník – Osiris božství!

A křesťanství jak učí, sotva z těla

duch vyjde, k soudu sedá Ježíš Kristus,

vše odhadne, co zásluhou a bludem,

a soudí dobře – jistě spravedlivě,

neb on je božství... To lze všecko chápat.

Však umře velduch. Jmeno jeho leta

rtem tisíců jak zlatá včela spělo,

a každý cítí této ztráty tíhu.

Však nezasedá Osiris ni Kristus

v soud ukvapený, ale špačků četa

a chlapců koncil. – Pokrytec a šosák!

– Ten, velký spisovatel? Skoro myslím,

že ani spisovatel nebyl vůbec!

– Já nečetl jsem ni dva jeho řádky!

– Byl největším, když přestal psát a mlčel!

– Ten přežvýkavec cizích myšlenek!

– A konec konců: Kdo z nás vůbec o tom

ví ještě, že dnes žil a světem zatřás?

– To jakás legenda, on vůbec nebyl. –

Snad byl bych přece zamyslil se trochu

nad tímto soudem špačků nebo dětí,

jenž nad mrtvým tak soudil, psal a tisknul,

však u nás ještě živým tak se děje,

tu věru škoda – zamyslit se vůbec.