VI. Starý Řím.

Podiv ti a pozdravení vznešený přináším, Říme!

Uměny a sláva trůn kde před věky vynesly krásný!

Zbraně blesk oslepující provodil tě šerým časem

Z temnosti kolébky skromné na hlučné jeviště světa;

Kropéře tvých bohatýrů i zákonů slova moudrá

Mezi plameny hvězd věčných hluboko tvé jméno vryly.

Šedých věkův chlad vystoupí a po těle mém se leje,

Zamyšlen když v zříceninách bloudím, smutek mne provází

Spoustou, na niž pohlížení vážný pocit v prsou budí.

Slavné zářící tvé jméno, jenž se světův dálkou neslo

Hromozvučně, národům teď slabý ohlas jen donáší!

V oblacích však přece skvít se ohněm napsané je vidím!

Z pevnosti ocelních hradeb kapitolia mocného,

Orlův proslavených houf kde přepevný založil stolec,

Perunových hromů smrt jenž nosil po šířinách světa,

Nezbyla než zřícenina, paláce nového slohu

Nesouc, tu a tam jen v stěnách známka toho, co bývalo! –

Tam, před věky z Cicerových úst kde hřměla slova rázná,

Osamělý kapucín teď hloupě mluví k tupé rotě,

Odkud s pochodní Belloni hrdinský Pompejus vyšel

Ruku v ruce s Fortunou se veda k podmanění světa,

Cesarovy prápory kde větrem se rozvinovaly,

Hučící kam proudy vojska při hlaholu trubic vedl,

Kadeře by vítězné své věncem lourovým si ovil,

A pak Perunovi hromci obět přines’ vonnodýmnou.

Nyní přes Tarpejskou skálu tajné mlčení jen plyne.

Válečné tam oněměly túby, uleh’ třeskot zbrojů,

Tichost rozbila své stany v věkem sešlých zbořeništích.

Mnohoť slavného tu v tíseň ukrutnou svět lítě sevřel,

Divem jedině své síně Pantheon přec vysvobodil;

Kde přemocný sbor Olympský postavil své jasné stolce;

Ještě sloupořadí hrdě pyšnou hlavinu svou nese,

Ještě s průčelí uvítá vznešený sloh příchozího.

Ještě Fébovi tu hřebci, známí divokrásným během,

Nad Jitřeny růžnou bránu když je let vynesl zářný,

Před chrámový okruh vedou skvělý vůz plamenokolný,

A jasností skvící bůh se níží ku mramorobáni,

Aby paprsků svých ohně v jiskrách rozsil nesčítaných,

Tam kde vítězný před věky lid mu oběti jest pálil!

Svět vás obdivuje, skalní obloukové vy Flamínské,

Víc než osmnáct set let vás chránilo před zhoubnou zkázou!

A kdyby prst svěcený byl vaše čtverrohy nezbořil,

Vzdoroval by věčně řetěz váš co řetěz hor počátných!

Rozhněvaný kde v okruhu lev zem ohonem svým trestal,

Ocelový kde bůvolů roh zdi fenami barvíval,

Nyní truchlivé zní zpěvy, lkání to Jeremiáše,

Žalmy Davidovy lid ku pokání povzbuzujíce,

Bosých hříšníků pláč smutně z úst kajících vybouzíce!

Buď i ty mi vítán, vážný zbytku vítězných oblouků,

Jež vlastenský rek tak mnohý slavným jménem svým poctíval,

Vítězný Trajanův sloupe! – Aurelia tu památka

Jeví dávno vynešené na sobě dvojaté klíče,

Chrámu zříceniny, sloupů přerazy tu mnohé, vážné!

Břečtán kolem nápisu se jak chránící přítel vine,

Mech v zákvětích věnců, v zlomích ejhle ještěrka se rodí!

Všady minulost jen bledá, bořící se – zcházející!