VI. STÍN.

Rci, jaký stín pad na tvou drahou duši

a zčeřil její hlubinu?

Já neuhád ho... sotva duch jej tuší,

a přec mne hněte, přec mne drásá, kruší...

Ó věděti jen příčinu!

Tak seděli jsme klidně, tiše spolu

a hovor plynul a s ním čas,

tak rozuměli si, tak bez všech bolů

dva květy byli jsme na jednom stvolu,

na jednom stéblu dvojí klas.

Mé padlo slovo? – Myšlenka Tvá létla?

Kdo, rci, stín tento zavinil?

Co zkalilo nám celé moře světla,

v němž duše naše zpívala a květla,

ký mrak tvé čelo zastínil?

Ó zapuď jej! – Vstal z minulosti mojí?

Pak tisíckrát ji proklínám!

Vstal z budoucna, jejž duše Tvá se bojí,

ač darmo, neb můj duch při Tobě stojí,

co mohu, jsem, Ti dám.

Ó zapuď jej! S ním každé slovo křivé,

byť žertem bylo, vtipem jen!

Ve věcech lásky, důvěry mám snivé

rád oko Tvé, jež dí: Vše jako dříve,

my skutečnost jsme – všecko sen!