VI. Suspiria.

To všecko zde bych snes’ již rád,

jen kdybys, líbezná a milá,

při každém nezdaru mém byla,

jej chtěl bych z ruky losu brát.

Neb vlídným tvojím úsměvem

v zdar proměniti by se musil,

a co jsem strádal, co jsem zkusil,

by sladkým věnem bylo v něm.

Však bez tebe se všecko tmí,

i štěstí ztrácí lesk i barvu,

zřím na všem prázdných očí larvu

a slyším fatum, kterak hřmí.

Tys opustit mě neměla!

Tvá radost v očích s milým hlasem

jak mohla prolnout duši časem

a pro vždy, než se setměla.

Teď vše to tam! Zbyl z všeho klam!

V tvých očích tma, noc na tvé kštici,

a já tak sám a zoufající

jen vzpomínám, jen vzpomínám!