VI. Své velké štěstí sobě bojíme se říci.

Své velké štěstí sobě bojíme se říci.

Jsme jako děti, které u studánky sedí,

však píti bojí se a jenom do ní hledí,

by nezkalili její křišťálovou líci.

Jsme jako děti, které – divem rtové bledí –

pohádkám naslouchají, slůvka při tom nedí,

však vždy na sebe uprou zraky svoje snící,

když prince se princeznou snoubí kouzelníci.

A samo nebe na nás rozechvěle zírá,

jak perly, zlato z nás dvou každý nosí, sbírá,

však vysypať se zdráhá, strachuje se zmatku.

My strojíme se stále k velikému svátku,

čtem požehnání na vzájem si ve zřenici,

a velké štěstí své přec nechceme si říci.