VI. Tak nekonečně, drahá, nekonečně

Tak nekonečně, drahá, nekonečně

tak z plné duše nitra si Tě vážím,

a štěstím Tvým tak nesmírně se blažím,

a všecko, vše bych vykonal srdečně.

Ach žel, že člověk nemůž žíti věčně,

že žití mžik, v němž darmo se snad snažím,

bych velel srdci a svým jarým pažím,

by pro Tě všecko podstoupily vděčně.

Já všakou krásu vyzpíval bych Tobě,

a srdce mé a ony páže obě

snesly by Tobě vše, co chová svět.

Ba zpíval bych, že vše, co Tvého v hrobě,

po tuhém spánku oddechlo by sobě

a k štěstí Tvému vrátilo se zpět.