VI. Tak pravíc na hvězdu se proměnila,

Tak pravíc na hvězdu se proměnila,

Za paprsk dlouhý skryjíc svoje vděky.

Přesladkou vůni snášel zefýr měkký,

Když podoba ta v zář se rozpustila.

Tu velké změny duše v sobě čila;

Neb svatých zpěvův v původ předaleký

Znořivši žár svůj horoucí, na věky

Své všecky síly zpěvu zasnoubila! –

Tu slavíkův kol hymny hlaholící

Mne probudily z čarovného ze sna:

Tam vidím hvězdu – zlatou večernici;

Zde lyru zvučnou ruka třímá třesná,

Jež na pažiti leží dřímající,

A kol ní v květech růžných vzešla Vesna.