VI. Tak rád měl’s růže, jež se rdívaly

Tak rád měl’s růže, jež se rdívaly

před naším domem krvavě a žhavě –

a v samých růžích jsme ti ustlali,

by měkce spalo se tvé drahé hlavě.

By aspoň ve snění ti zkvétaly

ty růže zas tak purpurově, tmavě,

a klid a mír ti do snů dýchaly,

bys dřímal sladce žití po únavě.

By jejich dech tak opojný a sladký

vzpomínkou život navrátil ti zpátky

a všechny duše tebe milující –

a sen tvou hlavou někdy zavane-li,

by v něm ty růže tobě pověděly,

co v životě my nemohli si říci!