VI. Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám

Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám

svou loďku dál životem sunu –

což nechtěla pražádná dušička

sem do mého vsednout člunu?

Ach odpusť mně pánbůh tu otázku,

a nečiň můj hřích ještě větší:

když vesla svá nad vlny nadzdvihnu –

vždyť kanou s nich slzy něčí!

Když na konec kormidla pohlédnu,

vždyť trhnu tak plaše, tak prudce:

tam vzadu ty pruhy – toť spínají

se za mnou dvě bílé ruce!