VI. Teiresias k chlapci jej vedoucímu.

Tak, dej mi ruku!

Veď mne, jak zvyk můj

na pobřeží

starého moře.

Slyším vlny z dálky,

jak hučí, o skály se lámou,

slyším ptáka, v keři

jak šustí křídlem,

vím, že nad sněhem zkvetlé myrty

zas kolébá se motýl,

a v tymianu

že bzučí včela.

Ale divno!

Dnes tvé kroky

neslyším, hochu.

Což poslední snad smysl

mi vzali Nesmrtelní,

mne chtějíce tak připravovat

na děsnější noc hlubší,

než ta jest, v které žiji?

I ruka tvá jest jiná!

Jest jaksi měkčí,

jak sahal bych v podzimní mlhu,

jak chytal bych stíny.

Stůj! – Nyní jdi dále.

Jdeš? – Neslyším...

Proč nemluvíš?...

Kýs divný van

tak chladný a ostrý

se chvěje kol mých skrání –

Jdeš? – Neslyším tě opět!

Stůj! – Chci ohmatat tvou hlavu,

tvé tělo!

Nic... mlha... stíny, a přec dál mne vedeš...

Ó tucho! –

Ó veď mne tedy dále,

v mhu, stíny, mlha, stín sám, znám tě –

Tys Hermes!

Co, – mlčíš?

A jsi-li ty Hermes,

pak nejsem živý,

jsem duch jen,

stín na zdi,

přelud...

Buďsi! Dej mi tu ruku z mlhy,

tu ruku vlhkou, měkkou, plnou stínů,

a pojďme!