VI Temní se kostelík i chlumec rozsochatý

Temní se kostelík i chlumec rozsochatý

již touží spát a spát,

ve dvorech pokojných za širokými vraty

doznívá bukot stád.

Jen rychlík vídeňský z tmy hučí přitlumeně

do prázdné ulice,

kde plavé ticho dne se choulí v novém seně,

a můry, halíce

svit jedné jediné ohromné obloukovky,

i světlo přitlumí,

kde ze sna kaštanů jen chřestí chroustů krovky,

on zpívá, zpívá mi

svou drsně hymnickou, svou píseň dyonisskou:

Pryč odsud, dál a dál!

Co je ti po lidech i s dřímající vískou?!

Pryč od nich, dál a dál!

Mé mladé dychtění jak bouří se a vzlétá

ke smělým, drahým hrám!

Již nejsem skrčencem, jsem dobyvačem světa,

jenž zvítězí i sám.

Jsem statečná, jsem krásná a ztepilá jak proutek,

a hrdá ovšem jsem,

pokrotlou slečinku a její strach a smutek

již nemá nosit zem!

Svět volá, čeká snad. Mé srdce bije prudce

jako zvon polední.

Však bude nasycen, kdo má tak dravé ruce

pro kořist nových dní,

však dojde, kdo tak mlád, i výsluní i výše,

a já to budu, já!

Jdu lásce velké vstříc a radosti a pýše,

i sláva bude má!

Pryč odtud, dál a dál, ode všech, navždy sbohem

všem zakrnělým snům...

Vlak dozněl, dozpíval. Tam v temnu teple strohém

otcovský čeká dům.