VI. Ten večer v hospodě „U kapra“

Ten večer v hospodě „U kapra“

já při sklence vína jsem ztrávil,

a se starým mistrem pasířem

po staročesku se bavil.

Přemnoho mi tu pověděl

ten stařík sněhovlasý,

a ťukal si se mnou na zdraví

a staré velebil časy.

A snil o lesku řemesel,

i cechů zhaslé slávě –

Pak nad sklenkou usnul. Já odešel.

Dvanáctá bila právě...

A všecko město, jak zakleto,

v měsíčném tonulo svitu –

to střechy i věže i staré zdi,

i vršky domovních štítů.

A všecko bylo tak podivné

v tom bílém světle měkkém,

a každý starý dům i kout

čišel tu středověkem –

Já v podloubí opřel se o pilíř,

a v tichu se hluboce zasnil,

a mnohý, dávno zašlý děj

v duchu jsem křísil a básnil...

Hle, co tam dávných přízraků

hrne se na náměstí!

A bubny duní a trouby zní

a zbraně k tomu chřestí –

V pochodní záři svítí zbroj,

to přílby a píky a meče.

Ó, hrůzo, k černému lešení

stráž odsouzence vleče!

Nad špalkem rudý stojí kat

a kolem žoldnéřů vřava.

Teď popravčí se zablesk' meč –

a uťatá sletěla hlava...

A všechno zas mizí – a náměstím

dob jiných pestří se kroje,

a jiné zas vidím tam obrazy

a pohnuté scény a boje –

Ba, dlouho tenkrát v podloubí

já dávnými časy se trudil – –

Až starý mi ponocný v uchu písk'

a rázem mě ze snění vzbudil.