VI. Těžce voní akacie,

Těžce voní akacie,

že až závrať hlavu jímá.

Zda to srdce země bije?

Ne, to dutě z dálky hřímá.

Jako zlaté jiskry v keři

španělských much dav se točí,

řek bys, že to tekou v šeři

žhavé slzy noci z očí.

Nad pahorků modré lemy

vzpjal se velký měsíc žlutý,

jako lampa hledí k zemi

zamyšlený, nepohnutý.

Jako v závod květy dýší,

zdroje šumí, slavík zpívá,

akacií květy v tiši

do vlasů ti větřík schvívá.

Kdesi bouř – zde čisté nebe!

V srdci mém bouř rovněž děsná,

ale když jsem blízko tebe,

je v něm azur, zpěv a vesna:

A tak písně mojí slova

spřádají se mezi stromy

jako píseň slavíkova

mezi vzdálenými hromy.