VI. TOUHA PO NEBI.

Chce duše k bráně nebes výš

a stoupá v sny, v tu blaha říš,

ó kéž by sňalo jí to s očí

ten božský závoj, smutku tíž!

Ať nezmrzne v tom chladu světa,

ó zahřejte ji láskou již!

Však zmládne slastí vědouc, že

nepadla marně v světa mříž,

že našla moudrosti zdroj čistý,

jim plnou z hlubin vznesla číš.

Jí vše a jedno jesti moudrost

pro věčné časy, Bože, víš!