VI. TŮŇ V LESE.

Jako oko matky země

lesní tůň se dívá ke mně,

v brvách rákosin se skrývá.

Větřík vlnou nezachvívá

a jen temně, přetajemně

dýchá šumná třtina snivá.

Javor její hustou mříží

v průsvitné se vodě zhlíží,

zamyšleně v tůň se kloní,

kde se stíny mraků honí,

prchají teď – teď se blíží,

závojem tůň šerou cloní.

Ticho – ani v skrytu snětí

nezříš stopu po ptáčeti,

motýl travou nemihne se,

brouček listem nezatřese,

ozvěnou sem jen cos letí,

jakby kdosi dýchal v lese.

V bezvětří zvuk uhasíná.

Čím jen chví se slabě třtina?

Ani žába, jiskru v oku,

nezčeří ji v hlučném skoku,

ni pavouků havěť líná,

visící vln ve hluboku.

Svou přec rákos dále vede,

z tajných zvuků píseň přede,

jakby elfi po leknínu

tancujíce, pavučinu

natáhly jak strunky šedé

na list jak na mandolinu.

Divná píseň v snivém ruchu

tak se zalichotí uchu,

stojíš dlouho nad tou tůní

zvukem dojat, zmámen vůní.

Ticho! – teď slyš, kroky duchů

z temna spějí na výsluní.

Jak by polní koník křídlem

vrznul, jakby motýl s šídlem

mezi travou, mezi sítím,

mih’ se velkých svlačců kvítím:

neviditelným tak zřídlem

k světu zvuk se dráti cítím.

Tajné zvuky písně tklivé,

nyvé, snivé, zádumčivé...

Či snad z mého srdce tluku

tlumočíce jeho muku

v této lesní tiši snivé

samota vám dala ruku?

K luznému vás tanci svedla,

z měsíce vám struny spředla?

Z kapek rosy na pažitu

a z hvězd padajících třpytu,

z vrásek, do nichž starost sedla,

z vášní zchladlých, z mrtvých citů?

Nevím! Cítím v duši pouze

v písni třtin, jež zvoní v strouze,

sympatický tón a sladký,

jak je radosti mžik krátký

a jak člověk v marné touze

v štěstí eden vždy chce zpátky!