VI. Tys modrou snivou mluvou očí svých

Tys modrou snivou mluvou očí svých

mne na vždy s klidné dráhy svedla,

a plavých vlasů zlatým vrkočem

mně mysl, srdce obepředla.

A umřelas. Mně zbylo děcko jen

ve chudou zabaleno plínku;

já vinu k ňadrům je: tu bolestnou

a tichou na tě upomínku.

A vidím, z modrých květů na hrobě

jak vstává zrak tvůj, vstříc mně svítí,

a cítím plavý vlas tvůj kol mne vlát

a opřádat mne vonnou sítí.

Kol šíje měkká bílá náruč tvá

se klade mi ve chvějném stonu –

já zmírám v modrém moři očí tvých

a v záplavě tvých vlasů tonu...

Tys modrou snivou mluvou očí svých

mne na vždy s klidné dráhy svedla,

a plavých vlasů zlatým vrkočem

mně mysl, srdce obepředla.