VI. U nás sněhu ve závějích

U nás sněhu ve závějích

skřípou vozu těžká kola,

chaloupky div nezapadly

v sníh – ten noční čepec zimy.

U nás v krbu svítí popel

a nad krbem hoří louče,

za kamny se sváří děti

o pohádky na rtech báby.

U nás bzučí kolovraty,

staří opět vypravují

šedou hlavou kývajíce

o těch starých, zlatých časech.

Mládež, jež se v stínu líbá,

nechce věřit jejich zvěsti;

z venku ze tmy zvonky znějí,

v jizbě bzučí kolovraty.

A já, básník, sto mil od nich

bloudím sám na břehu moře,

v duši ony dětství ráje,

ale hořkou slzu v oku.

Až v mé srdce jdou ty zvěsti

o těch starých, zlatých časech,

slyším bzučet kolovraty,

stírám slzu – a juž věřím.