VI. UKOLÉBAVKA.

Spi, synáčku, košiláčku,

spi, můj ptáčku, spi,

na tvém čílku není mráčku,

tichý sen tam dlí;

kdybych já to jenom znala,

co tě čeká, duše malá,

to však Bůh jen ví!

V přítmí šeré, kam se dere

zlo jen steré, hlad,

jsi nám – díky tisíceré! –

jako úsvit pad’,

jako zář do mrazné noci,

v které tonem’ bez pomoci,

bez těchy a rad.

Co však zima! Kdo si všímá

mezi svýma běd!

Lepší časy před očima,

bez pláče jdem’ v před.

Nad bídu však bylo hůře,

když muž chodil, čelo v chmuře,

srdce jako led.

Ach, to hoře! – noc jak moře,

a já choře v něm

modlila se v nepokoře,

hlavou bila v zem,

ale nyní, dítě zlaté,

pukly ty kry ledovaté,

teď už klidna jsem!

Samé růže v tvoje lůže,

ty mé bůže, ty,

chtěla stlát bych, co však může

nuzák jako my!

Aspoň v snách měj zlatou hračku,

usmívej se, košiláčku,

spi, můj ptáčku, spi!