VI. Útěk Mojžíšův z Egypta.

Šel a často hleděl kolem sebe,

nejde-li již biřic s rotou zlou;

bezpečným se vida, chválil nebe,

a zas mužně kráčel cestou svou.

Na pahorek vedla pěkná stezka,

tam se Mojžíš stavil naposled,

vyhlídka tam v širé kraje hezká

vábila mu vůkol bystrý hled.

Viděl ještě v dálce mlhovité

skvostný mocných Faraonů dvůr,

kde byl poznal klubko pevně slité

sobeckých a bohaprázdných stvůr.

„Dobrý život byl tam,“ mluvil k sobě,

„blaze tam ho tráví zemský host;

rozkoší tam vzácných v každé době,

chutné stravy měl jsem pořád dost.“

„Ale co mi do pamlsků chutných,

co mi do pohody blaživé;

pokud národ v okovech je smutných,

pokud v porobě mře jizlivé?“

„Od té doby, co mi Zákon Boží

v duchu nad slepotou vítězí,

blátem jest mi všechno zemské zboží,

můj-li národ spoután řetězy.“

„Egyptské sem nechtěl ruku děvy,

znaje naše katy naduté;

nezpíval jsem národní své zpěvy,

žaláře tam vida překruté.“

„S vámi, dvořané, se lehko loučím,

darmo jsem tam hledal spasný klid;

za to ale s pláčem odporoučím

Tobě, Bože, nešťastný svůj lid!“

„Tebe, lide, drápům vyrvat škodným,

osvěcovat temný rozum tvůj,

bys se Boží pomoci stal hodným,

tenť byl svatosvatý úkol můj!“

„Pekelnou však podlých sobců zlobou

slábne v tobě bohorodý duch,

sevřenoť tvé srdce takou mdlobou,

že ti nemožným je vyšší ruch.“

„Nelze bylo shojit četných vředů,

jimiž tebe zkazil zlostný čas;

bez účinků jdu teď z tvého středu,

bych se vrátil, dá-li Pán Bůh, zas!“

„Zatím, Bože mocný, spravedlivý,

chraniž vyvolený národ Svůj;

bude-li ho dusit tyran divý,

s milostí Svou strážnou při něm stůj!“

„S Bohem buď i ty, má drahá máti,

tys mi bídu naši věstila;

vezdy k pravdám tvým se budu znáti,

darmo’s činů símě nesila!“

„Bolem se až žíly ve mně třesou,

vůle Tvá se, Bože, se mnou staň;

půjdu přímo, kam mne nohy nesou,

Ty mne, Pane, ve všech strastech chraň!“