VI. V dešti.

Jak olovo jest nebe kalné,

a déšť se snoubí s vichřicí,

a žluté vody proudy valné

se hrnou pustou ulicí.

Líc mrzutá se někdy mžikem

u oken mihne pokraje,

a dole občan pod deštníkem

jde mokré šosy zdvihaje.

Co dělá as mé drahé dítě,

když čas tak hloupě vede si,

zda ku klavíru sedla hbitě

a bije v bílé klávesy?

Neb čílko svoje podepřela

nad verši, jež jsem přines’ jí,

či album stkvostné otevřela

a nad mou podobiznou sní?

Neb horší se, že mračen síly

a deště, větru divý vztek

nám schůzku dnešní překazily

a kouzlo našich procházek?

Ó hněvem plá a čílko chmouří,

ó zřím ji v okně stojící,

a kletbou stihá drsnou bouři

a zablácenou ulici,

vždyť nemůže můj anděl zlatý

dnes opustit tu nudnou síň

a nésti nové, drahé šaty

na vztek a odiv přítelkyň!