VI. V těch místech kletých mohu pobýt málo.

V těch místech kletých mohu pobýt málo.

Je navždy v popelu, co kdysi hřálo.

Smutnými dědinami voják protáh.

Já půjdu stezkami a po samotách.

Tam na té pěšině – jak hořko z všeho! –

jsem potkal večer muže podivného.

Byl vetchý, starý, tma si v oči sedla

a kalná bída za ruku ho vedla,

dech bezzemků mu šedé vlasy provál,

v zem hleděl, těžce v půdu našlapoval.

Ze země vyrván, této chvíli ztracen,

a přece nespasen a nebi nenavrácen.

Ten pohled udeří mne. Znám ty rysy,

je v jiném ozáření zřel jsem kdysi

v šumu a vzruchu, v smíchu rozjásaném.

Znám tebe, starče, byl jsi naším pánem.