VI. V ZAMLČENÍ.

Sny spitá hlava na tvá ňadra klesla,

jich lotosy ji kolébaly tiše,

a z květů jejich etherické číše

sen lásky ke mně jejich vůně nesla.

Já plavec byl, jenž ztrativ obě vesla

dá ku břehu, jenž věčným jarem dýše,

se nésti proudem. Rci mi, v jaké říše

mne ňader tvojich bujná vlna vznesla?

Ó sladké dítě! jestli stud ti brání

a růže svoje kol tvých hází skrání,

já zaplaším jej zlíbaje tvé oči.

Proč lekáš se? Tvůj černý vlas a dlouhý,

jenž přes ňadra kol boků tvých se točí,

rty mé již zná, ty motýly mé touhy.