VI. Vašíček Nejlů v městě.

Usadil se na hospodě,

seznámil se s hloučkem lidi,

začal kolem pozorovat

život směšný, malicherný:

– Země kníže kdesi v dálce,

cizí úřady jsou v zemi,

v chrámích symbol zastaralý,

v politice zbrklé hlavy,

potírající se strany,

žurnalismus, který vše si

pro svou stranu rekrutuje,

protekce a obchod ve všem,

prodejnost a výdělkářství,

nevšímavost k umění.

Rozum suchý, shnilé duše,

ticho, pokoj, med a strdí,

hmota pouhá, prázdné sudy

vepři krmní u žlabu.

– Jedna kasta krve modré,

ze všech končin zabloudilá,

s privilejí dlouhé nudy,

první opora to státu.

Kde je prospěch, tam se tlačí,

neb lhostejně obchází.

Druzí bramíni jsou černí,

chytrých očí, vždycky svěží,

s privilejí jísti boha,

důmyslní emisaři

odvěkého otrokářství

s privilejí nemyslit.

Třetí kasta žluté krve

přivilej má hrbit hřbety,

lesklý ohon nosit v levo,

zákon měřit pravítkem.

Jiní chlebáci jsou všední

s privilejí jísti, píti,

věřit všemu, co se řekne,

bílé krve, střední vrstva,

hodné, věrné dušičky.

Pátá bez krve je kasta,

němá a od kosti dobrá,

s tou jedinou privilejí:

do smrti žít na zemi.

– Bláznivé je lidské žití,

tělo prostředkem i cílem,

ovšem těžko žíti jinak,

těžko žíti, ale přece.

Hmotě nutno do úst dávat,

aby živa byla duše,

bůh tak určil od věčnosti.

Nejlépe by bylo státi

ve vzduchu, nic nevěděti;

ovšem nutno zapomínat,

ale ne tak všedně, nízce.

Nutno duší ocelovou

tvrdé nebe proraziti,

zvrátit bludné nazírání.

Nemá člověk chtíti klidně

v pokoře žít, spokojení,

už v tom chudoba je duše.

Za přírodou nešetřící

kdes bůh tajemný se skrývá,

přírodu je hubit nutno,

boha v sobě zabíjeti.

Marno-li vše, zničme sebe,

první prostředek to vzdoru,

negace, kult satana.

Satan ideálem lidstva,

spásou jeho, neboť káže

přírodě smrt, život duši.

Brožury psal o nápravě,

o mravnosti, náboženství,

o násilí, satanismu,

o posmrtném životě.

(Věty směšné, malicherné,

pro něž lidská duše hoří

nadřená a zapálená,

dokud skepsí neztrávena.

Ty víš, Mistře, obdobně že

všecka naše smutná chasa

pro lidstvo tak hořela,

dokud ústa její s láskou

lidské bratry líbala,

chtíc je němé vysvobodit

z odvěkého podanství,

dokud živou hmotou byla

pozemského království.)

Kdys na politické schůzi

vládní komisař pan Bílý

dal ho zatknout policajty,

odvezli ho, vyslýchali,

hlouček přátel opustil ho,

Bílý svědčil proti němu,

povolali k výslechu též

staré známé z vesnice.

E co na, tom! Učinil jsem dost!

Udělám jim něco pro radost:

Zůstanu tu! Ať se čilí, zlobí!

Nu když hrad ne, tedy aspoň trosku!

Škoda jen, že do těch lidských mozků

nelze lít vše jako do nádoby.

Jedna záhada mi hlavou bzučí:

Moh’ bych pojmout ženu do náručí?

Ženu! Hm! Tu ve přihrádkách duše

obrysy mám jedné postavy:

Barunka! Jak zní to slovo suše

a přec význam ranou do hlavy!

Zas se ztrácí! – Tak as vyhlížela!

Pojem minulosti mlhavý!

Jak jsem tenkrát žil? Pryč doba celá!

Nechtějí jít vzhůru představy!

Kde as žije? – Hle ten pláště lem,

barvy pekla! Bratříčku, pojď sem!

Zdráv buď, mistře! Ta pryčna tě tlačí!

Proč jsi tu? Buď zdráv! A co se ráčí?

Dobře se to tady přemítá!

Zůstanu tu. Odlož kopyta!

Jak chceš! Dlouho ne! Mám o krk strachy,

ať ti nezadrhnou lněnou kličku.

Není zle! Což – nemáš ssebou šachy?

Zahrajem si chvilku při měsíčku!

Jen aby ho Petr závistivý

nekryl mrakem! Podstavec je křivý!

Chceš si loknout? Z pekla mám tu kapku.

O co hrajem? – He, mám jednu žabku

v teplém koutě dobře ukrytou,

vyhraješ-li, platí, bude tvou!

Jakou žabku? A nic! Tolik povím,

že můžeš být zetěm satanovým!

Pozor! táhnu! – Máš ještě dost síly?

Přiznám se ti, mrzí mě to trochu,

pojďme jinam! A pak je tu Bílý –

Lidská kůže tvrdší nežli hrochů!

Pravda! Holota! Nu zkusíme to!

Nezoufej jen, po jaru je léto!

Brachu, víš, jsem někdy trochu slabý,

když tak vidím bídné lidské raby!

Ale tady na srdci to žere,

a to nikdo více nevydere!

Ne tak sentimentálně, můj milý!

Počkej, ten tah rozmyslím si chvíli.

Život ten! Jak mrzké plahočení!

Trochu klopot, něco toho snění –

co se člověk marně našušká!

Z pekla a ne odtud příklad vem si!

E co! řeči! – A slyš, vzpomněl jsem si.

Kde je, ano, kde je Baruška? –

Co ses otřás? – Nezvracej, hřej dál!

Zvedni přec! Tam pod pryčnu spad král!

Šach! – Ten Bílý, to je špata chlap!

On tě to přec předevčírem lap’!?

Ano, byl mi povědomý v líci,

zdá se, že jsem s ním žil na vesnici.

V městě setkal jsem se často s ním.

Za tím něco vězí! Rozumím!

Já mám k němu nechuť nevýslovnou.

Passivní je celkem. Přes to zdá se mi

jako obrácené svědomí –

Budu bdít a – pozor, za královnou!

Co ti hoši? Měl jsem je tak rád!

Myšlénky mé pochopili snad.

Rozprchli se, zmoklé čepice!

Patrně se báli,

aby nedostali

pro tě něco na své zadnice.

Nerozuměli ti, mleli hubou, křikem,

každý z nich byl spíše politikem,

jak jsem poznal, chtěli jako mladí kluci

náhlý převrat státu, vzpouru, revoluci.

Hmotní bloudci! Myslil jsem si přeci –

Hejno zhyne! Kvočnu mají v kleci.

Půda tvrdá pro nás, bratříčku!

Eh co na tom! – Ztrácíš věžičku!

Dobrá! – Nechť to peklo napraví!

Samí poťouchlíci špinaví!

Nezná to jen žaludek si cpát!

Půjdem jinou půdu vyhledat! –

Špatný grunt té lidské společnosti.

Jinou půdu, jiné základy!

Šach! E houby! K čemu tolik zlosti,

vyjdu tím pomalu z nálady. –

Ty – mně jedno ještě trochu temné!

Byl jsi dřív či zrodil jsi se ze mne?

Milý hochu, já jsem odvěčný.

Přivábils mne k sobě, že jsme měli

průřez ducha celkem společný.

Vloudil jsem se v tebe, ale ty jsi smělý

najednou chtěl všechno prorazit.

Já chtěl kapku za kapkou ti vlít.

Nu je po tom! – Pryč ten sedláček!

Poslyš, Černý, bez všech vytáček.

Proč ses dřív tak při mých slovech lek’?

Nemluv o tom! Chci tak! Nuže slyš!

Bude tě to mrzet, uvidíš!

Víš, že jsem se o tvé vždycky zajímal.

Před šestnácti lety jsem se zatoulal

k známé sušírně. Kde je to? K jaké?

Žil jsi tam kdys. Ano, už vím také!

Baruška – jí bylo už as třicet let –

žila dosud tam a dosud čekala tě,

až se vrátíš. Je tam dosud? Povím hned!

Její duch se – Táhnu já? Ah praproklatě!

i čert při tom zapomene hrát.

Její duch se zvolna zatemňoval,

jednu myšlénku a touhu choval:

tělem tvým se zobjímati dát.

Kde jsem byl tou dobou? Černý:

Ale věř mi, byla ještě krasavice, Vašíček:

Víš, že vkus mám –

Je to krátké! Tedy konec znej.

Bylo mi jí líto. Večer jsem k ní přišel,

jako svůdce ráno odtamtud jsem vyšel.

Myslila, že tys to, byl jsem podobný ti,

nu květ sám se nabíd’: utrhl jsem kvítí!

Více jsem k ní nešel. Až když měla dítě;

do rybníka hodila ho na úsvitě.

Ale což je vše –! Slyš příběh celý

a pak suď. Vždyť sama tomu chtěla.

Strhla mě a rozkoší se chvěla.

Proč jí nespůsobit radost jedinou?

Neměla jich v žití svém snad víc!

Proč’s ty chtěl ji míti nevinnou?

Proč’s prch’ raději jda smrti vstříc?

Vidíš, mohl’s klidně žíti s ní!

Radost já jí dával poslední.

Lásku přírodní v ní’s usmrcoval,

nevyčítám, jiné’s plány choval,

jiným, lepším sférám spěchal’s v kruh.

Ostatně vším vinen je jen bůh!

Mimo to jsem myslil, že to děcko

život nový dá jí, změní všecko;

avšak více kvasu bylo v nádobě:

toužila tím více po tobě.

Měsíc zmámil ji a v jeho záři

zřela rysy podobné tvé tváři,

měsíc obrážel se na rybníce,

hodila tam děcko do měsíce,

sama k tobě jíti nechtěla.

Brzo potom hořem zemřela.

Nebylo jí možno zachránit,

je jí lépe tiše v zemi hnít.

Čistý, panenský to porod byl,

jen ho trochu v zázrak nafouknout,

po lišácku semtam prstem hnout,

tisíc oveček by přivábil.

V pozlátko ten případ hladce zkovat,

peklo mohlo by pak konkurovat –

Děcko žije, já ho zachoval,

hezky do zátiší jsem je dal.

Uzraje už brzo, hnedlinko,

vypučí čertovo semínko.

To je konec! Jak se líbí? Sedni!

Celkem tragikomedie všední!

Opusť mne! Je dobře! Opět jedna nota

dnes mi přiskočila do života.

Jaké tajemství a osud točící se!

V hlavě buší to a spánky chví se.

Poslyš ještě: půjdu s tebou dále,

ale věř, že obávám se stále,

že moc boha, který takto hraje,

příliš silná je nám do turnaje.

Můžem ovšem jenom zrnka sít,

však bůh s námi může zatočit!

Pravda! Možná prohlédne lest naši,

ale peklo to nic neodstraší.

Brachu, proďáli jsme jinší bitky.

Chce-li lapit, přestřihnem mu nitky.

Kdyby lidem byl dal pouhé tělo,

nehnul prstem bych tu na té planetě.

On svůj rozum roztrousil však po světě

v drobných kapkách, by ho nevidělo

dobré tvorstvo v jeho negližé!

Nám jde o to vyrušit ho z klidu,

lidem poznati dát vlastní bídu,

vzdorem ať naplní duše své!

Nuže jdi, chci býti opět sám.

Máš mne! A což sáček? Dosti mám!

Zavolej mě, kdyby tě snad chtěli

drobet skoupat neřádi!

Ah a na sázku jsme zapomněli –

uvidíme – nevadí!

Silen buď, můj roztomilý synku,

pilně klaď svá dřeva na topinku!

Lebku kovej v neoblomné stěny,

pomni, že jsi člověk zatracený.

Z pevné duše posílení ber!

Zdráv buď! Ruku! Chraň tě Lucifer!