VI. Zakrakoce v hradě vrána,

Zakrakoce v hradě vrána,

sóvy z křeku následují,

povylétla vrána sobě,

a sóvy ji obletují.

Povylétla vrána sobě

přes temeno černých borů,

rozlétla se, usadila

černá na bílou až horu.

Krákorala o svém plenu,

družkám sovám – o jelenu.

Nebyla však černá vrána

a byl vrah to v srdci černý,

a sbor sóv – roj zbojců krutých,

v temnu, v loupežích mu věrný.

A byl jelen národ tichý:

písním, míru narozený,

a přec pro svou rodnou matku

k věčným strastem odsouzený.

Že však sám hned neumíral,

ba z zpěvného žítí těšil,

musel sám si hrob svůj kopat, –

musel: – anť, že živ, tím zhřešil!

Podťata mu lípa svatá,

zbledla nadějí mu zoře,

a dub velký zasazen byl

na rov mu na Bílé hoře.

Sklesl jeden – – zastřela ho

i s národem pranoc čírá,

dub však zvlažen slzou sterou

šíř a šíř se rozprostírá.

Sletajú se tlupi bystrých krahujcev,

ze vša lesa semo na sěn dub;

pokrakujú na dubě všicí:

„pade junoše zlobú vraha!“

Junoše plakachu vše děvy.