VI. Zasnoubení.

Stromořadím v polích po sněhu

letí sáňky. V divém rozběhu

koně vzpínají se, zvonky zvoní,

dovádivě chřestí rolničky.

Kdo tam s větrem o závod se honí?

Pára stoupá ze zpocených koní,

drobné jíní jako hvězdičky

na bobrovém kožichu se sráží.

Letí sáňky lehké, láska v nich,

hovor důvěrný a sladký smích.

S Vláďou Valda jede. V jeho paži

celým sladkým tělem spočívá.

Zimničně se hlas mu zachvívá,

umlknul, – jen vášnivěji svírá

pružné boky její, touhou zmírá

ve snu divném, kouzlem opředen.

Políbil ji na šíj. Neodpírá,

nebrání se Valda. Měkce jen

těsněji se k němu přitulila,

žhavými rty duši jeho pila.

Letí sáňky lehké v pole bílá

bílým měkkým sněhem jako sen.

V dálku za bor, jak se cesta točí,

zapadly už a zmizely z očí,

ale cinkot zvonků veselý

ticho, tichounko se tetelí

ještě cestou, kudy projely...

Zima jak ty sáňky přeletěla

přes ta pole širá do dáli,

sněhy napadané roztály,

jak poslední zbytek jich se bělá

na trní a třešních bílý květ,

chřest rolniček hravý, zvonků znění

ve veselém ptačím šveholení

ozvěnou se vrací v pole zpět.

Sad pod zámkem počal rozvíjet...

A bílý dům panský veseleji

řadou jasných oken zablýskal,

na skle třpytné paprsky se chvějí,

se řims jak by z nenadání sňal

stín i pavučiny, starý žal.

Jako v sadě v rozpučelém křoví

v domě starém život proudí nový,

v ticho teskné nové tóny vnikly.

Z otevřených oken slyšet smích,

kroky chvátající po síních,

duch slavnostní, hlučný, neobvyklý.

Právě sestupují se schodů

mladíci dva. A pán zámku s nimi.

„Proč jste náhle vstali k odchodu?“

domlouvá jim slovy upřímnými.

„Jak mi drahá byla chvilka dnešní,

že jsem vás moh obejmouti zas!

Vzpomínal jsem, loni v tento čas,

když vykvetly sněhem větve třešní,

byli jste tu. Všichni druzi naši

přišli, rádi přišli. V domě mém

těšili se v kroužku důvěrném.

A dnes? řekněte mi, co vás plaší?

kde jsou všichni? proč mi odřekli,

ze slibů se chytře vysmekli?

z listů jejich neupřímnost mrazí.

Jenom vy jste přišli, moji drazí!

Ale proč jste – z jakých důvodů –

najednou se zvedli k odchodu?“

Pousmál se jeden, trpce trochu:

„Nehněvej se. Řeknu upřímně:

cizí parfum nějak dusí mě,

vnikl – netušíš snad, dobrý hochu, –

štěrbinami v prostorné tvé sály,

ostře čpavý, že mě v oči pálí.

Ale, hochu, proč tak čelo mračíš?

vím, že není tady vinníka, –

zžíravý dech všady proniká,

štěrbiny že ucpat nepostačíš.

Nu, což – odpusť, nedbej slova mého,

dotkl jsem se místa bolavého.“ –

Ale soudruh nějak podrážděn

hodil hlavou, smál se: „Řekni jen

celou pravdu poctivou a ryzí:

ne ten parfum, my tu byli cizí!“

Bledý jako stěna Vláďa stál.

„Křivdíte mi!“ řekl namáhavě,

v rozčilení ruce zvedl k hlavě,

v očích přimhouřených oheň vzplál.

„Jsem zde, jsem svůj a na půdě svojí,

jako dříve starý Vláďa váš,

neprávem mi vše to vyčítáš!

Nevěděl jsem, že vás znepokojí

cizorodá dnešní společnost,

posvátným však Čechu v domě host,

velet nemohu, by proměnili

způsoby své, zvyky, hovor svůj,

jsou mi – jak vy – jako hosté milí!“

Usmáli se: „Odpusť, nehoruj,

nechtěli jsme výtek – ni dost málo,

snad se nám to všechno jenom zdálo!“

Uklidnil se Vláďa zveselen.

„Platí tedy!“ řekl, „nechme sporu,

uvidíte, vše byl omyl jen,

vše je, jako bylo, na Javoru,

a ty tóny nesouzvučné cizí

beze stopy opět odtud zmizí.

Se mnou navraťte se, chcete-li,

radost učiníte příteli!“

Odepřeli oba: “Nelze, milý,

dosti jsme se tady opozdili,

doma práce čeká...“ – „Nechcete!“ –

„Nelze, věř nám! za to zůstane ti

doktor Mikeš, upad do zajetí!“

S hravou čiperností dítěte

běží shora, schody přeskakuje

suchý mladík, doktor Mikeš sluje.

Žlutou jeho tváří prosvítá

sklenka mělnického vypitá.

„Jak? vy odcházíte, drazí bratři?“

rukou zašermoval proti nim.

„Do konce až setrvati patří,

útěkem to zdá se zbabělým.

Vím, proč odcházíte, moji zlatí

naivní a hrdí demokrati,

komu ten váš náhlý odchod platí!

Nebylo vám asi volno tu,

zvykli ubohému životu

pražských krčem, nebavili jste se

tady v jiném vzduchu bez dýmu,

plném vybraných jen parfumů,

kde tak prajinak se hovor nese,

nežli doma po salonech tam

našich ještě maloměstských dam.

Šlechta, ano, šlechta! Nezapřete –

třeba trochu ušklíbat se chcete, –

cizí jsme v těch kruzích – i já sám

rozpaky jsem cítil, vyznávám.

Ale jen je třeba přímo hlédnout,

předsudků všech závoj směle zvednout,

a tu máte šlechtu – jak my lidi,

hlína jak my! – a skvrny se vidí!

Se ženami taky tak to bývá:

jinými se tvory zdají být,

když se člověk pozdalečí dívá,

s bohyněmi mohou závodit.

Ale poznáš-li je blíže, hned

růžový jak závoj by se zved,

promění se nadpozemské zjevy,

vidíš jenom portrét matky Evy!“

S dětinskou se rozhovořil pýchou.

„Jenom směle pohlédněte blíž!

nechte svoji zaujatost lichou, –

všeho toho okusil jsem již!

Loni v těchto místech (s potěšením

okamžiků oněch vzpomínám)

baronese – jak si toho cením! –

míče podával jsem při hře sám!

A dnes – nevěříte? – pravdu pravím,

jako doma se šlechtou se bavím!“

Smáli se mu v oči. Sotva chápal,

v jakýs exotický přešel zápal. –

Vláďa mrzutě se hryzl v ret,

„Opravdu vás nelze zadržet?

Odcházíte?“ – „Budiž s Bohem!“ řekli,

ruce podali mu. Vláďa jen

ještě slova hledal rozrušen,

hlas mu chvěl se neobvykle změklý:

„Tak! – nu, chtěl jsem slyšet úsudek – “

zamlčel se, věty nedořek. --

„O nevěstě svojí? Jaký vděk!

lichotit jí rouháním by bylo!“ –

Vláďovi se v očích zajiskřilo.

„V románu jsi napsal, Zdenku, kdes:

vždy se bojím příliš krásné ženy!“ –

Neochotně řekl oslovený:

„Napsal jsem tak? opakuji dnes!“ –

Rozešli se. Vláďa pomalu

po schodech se vracel do sálu,

krokem váhavým šel, hlavu sklopil,

co mu doktor mluvil, nepochopil...

V sále zatím bylo veselo,

smích a ruch a vřava. Za hlaholu

šampaňské už bujně šumělo.

Po hostině slavné kolem stolů

žerty zněly, štěbetání dam,

svítí uniformy, zlaté kříže.

Hrabata dva také byli tam,

ba i jeden slaboduchý kníže.

Dámské pestřily se toalety

jako orchideí drahé květy.

Ale Valda září prostřed nich

jako anděl krásná v bílém šatě

žádoucí a sladká jako hřích.

Slaboduchý kníže zaujatě

s úsměvem se kolem ní jen točí,

jako pokroutky když polyká,

krátkozraké přibližuje oči,

ramínka se prstem dotýká.

Jakýs major zarudlý a lysý,

rek na poli i v salonech kdysi,

v oborech už obou přemožen,

víno přelil, jak se díval po ní.

„Škoda je jí, škoda!“ zuby jen

zaskřípal a těžkou hlavu kloní.

Valda září pýchou, smíchem zvoní.

V blahu tone její matinka,

oživená dávná vzpomínka,

drobná, čilá, lichotit si dává,

i jí patří dceruščina sláva.

Hrabě Eichhorn, hrabě Luna u ní, –

jak pivoňka září na výsluní,

časem nervosně si poskočí,

časem šátek tiskne na oči.

Snědý mužík s okem Asiata

ke Gézovi došel s otázkou:

„Pardon, příteli! má paměť klatá!

Zapomněl jsem zcela: kdo že jsou

oni cizí zajímaví páni,

kteří odešli tak z nenadání?“

Géza odsek s malou ochotou:

„Nevím – tuším, Závětovi známí,

literáti jacís...“ – „Mezi námi:

nezvyklý byl celý jejich zjev,

jinou racu jevil, jinou krev.

Češi?“ – „Tak, barone Hirši!“ – „Z dáli

každého z nich rázem rozeznáš,

jako když jim v čelo známku vpálí.“

„Oh ty, Hirši, vzácné oči máš,

do ledví i v kapsy pronikáš!“

Géza mrzut odvrátil se stranou.

Baron Hirš v tom s tváří ulekanou

odskočil a hrůzu napodobí,

jak by s lokte smetal drobný hmyz.

„Hle, co po nich zbylo!“ volá, „viz!“

v očích se mu zamihl stín zloby,

rty sešklebil a prsty mu hrály.

Všichni okolo se rozesmáli.

V tom však ulehla mu na rameni

těžká ruka. Géza před ním stál,

zachmuřen a rozzloben se zdál,

pod vousisky vlčí zuby cení.

A Hirš strnul, jeho tvář se mění,

oči asiatské vytřeštil.

„Gézo – !“ sípe, „což? tys mnoho pil?

nech rameno moje! co to značí?

odkud náhle tato nevole?“

Géza složil ruce, čelo mračí:

„Šavle vol si nebo pistole!“

Ztichl kolem chechtot. – „Nepřítomné

urazil jsi tady přesměle

dobré druhy mého přítele,

víš, že je to urážkou i pro mne?

Odpovíš mi!“ – Hirš se shroutil celý.

Dámy vzkřikly, omdlévati chtěly.

Ale postřeh někdo z moudřejších

na Gézově tváři tajný smích.

„Brávo! brávo!“ vzkřikl, „věru, že

lepší frašky býti nemůže!“

Stará paní lornět k oku zvedla,

trochu pohněvána kolem hledla.

„Řekněte mi, prosím, co tam robí?“

Hrabě Luna smál se: „Mládež zlobí.

Čpí to střelným prachem, – hola, hoj,

Géza vyzval Hirše na souboj!“

„,Ach, mon dié, srdeční mé křeče!

běžte! braňte!“ – „Ne, krev nepoteče!

Hirš je dobrák, v boji neotužen

a náš Géza jest mu příliš dlužen!“

A v tom vešel Vláďa. Zábava

znova oživila. Rozpoutány

jazyky dam čilé. Mezi pány

historka se šeptá poutavá

o jakési dvorní dámě ctnostné.

A Hirš sype anekdoty skvostné.

Géza nějak omrzelý sám

nad sklenkou se oddal myšlenkám.

Zdá se, cos mu chybí. „Vláďo!“ pravil,

jako by se náhle rozpomněl,

„kde sestřička tvoje? nepředstavil

Blaženku jsi hostům, jak jsi měl!“

Vláďa zmaten vymlouvat se chtěl,

ale se všech stran už prosby zněly,

dámy k němu oči obracely.

„Okažte nám čarovný ten květ!

Zlý jste, krutý! chcete otálet?

na sestřičku svoji žárlíte-li?“

Pomátl se, váhal v nepokoji,

věru, že se v duchu o ni bojí.

„Plachá je a sotva vejde sem

nepřístupna naléhání všemu!“

s nejistým se bránil úsměvem.

Sama Valda posléz přišla k němu,

mazlivě své ručky sepjala,

zrakem i rty růžovými prosí.

V jeho ňadrech ozvalo se cosi,

jakás náhlá slabost zoufalá.

Vůli vzal mu jeden pohled její,

slova, která na rtu jí se chvějí,

zmámila ho sladkým zvukem svým.

Nebyla to řeč ta tvrdá cizí,

jaká dnes tu hlučí, – mluví s ním

jeho řečí rodnou. – Všechno mizí

před očima jeho ve mlhách,

slyší jen hlas její, – k srdci sáh.

„Nuž, vy zlý a hrdý, poslechnete?

hleďte, jak vás prosím, – stajit chcete

lilii, jež ve stínu vám kvete?

Nebojte se o ni – bude nám

nejmilejší družkou, přiveďte ji,

nevíte, jak dávno ráda mám

snivé, zamlžené oči její!

Nuže? jděte!“ – Vše, co říci chtěl,

na rtech oněmělo, – okouzlený

políbil jen ruku svůdné ženy,

poslušně a mlčky odešel.

Ale venku, sotva svěží vzduch

tvář mu ovál, krok uvolnil maně,

po schodech se plížil zadumaně,

jak by rád se vrátil, ví jen Bůh,

ale slib dal, musí splatit dluh,

tolik jeho Valda hodná byla,

s takou rozmilostí poprosila!

Vešel v křídlo zámku, v tiché síně,

které v dál se táhly nehostinně,

dutě jeho kroky zněly tu.

Až na konci chodby v úkrytu

v pokojíku nad kvetoucím sadem

hnízdečko své měla Blažena,

nad květy a světa vzdálená.

Z dlouhých síní zaválo to chladem

Vláďovi vstříc. Po paměti šel,

v myšlenkách svých cesty nehleděl.

Z nenadání stín se před ním zvedl,

otec jeho, starý, vetchý kmet,

projíti chtěl, očí nepozvedl.

Byl již v pravdě zlomen tíhou let,

hlavu sehnul starostí mrak mnohý,

tělo třáslo se a vlekly nohy.

„Otče!“ Vláďa znepokojen pravil,

„což bys opravdu se nezastavil,

slůvka nepromluvil ke mně snad?“

Starý obrátil se. Stín se klad

v bledé oči jeho, rty se chvěly.

„Kdož ví, zda bychom si rozuměli?“

trpce pousmál se, „zdá se mi, že sám

rozumět už tobě přestávám!“

Také syn se nutil do úsměvu.

„Vyhýbáš se nějak, otče můj!

„Vyhýbáš se nějak, otče můj!

Ne, tak nakvašen se nevzdaluj!

Hlavně dnes, – proč mezi hosti milé

nepřišel jsi, otče?“ Zasmušile

kmet mu odpovídal: „Já, můj synu?

jenom pohleď na mne, jaký jsem,

ruce moje mozol s mozolem,

kterak s nimi, s pány, na hostinu?

Co bych hledal já venkovan prostý

mezi tvými vznešenými hosty?

Ne, nepůjdu, marné úsilí!“ –

Oněměli oba na chvíli.

Syn se ozval posléz: „Nevěsta má

snažně lístkem prosila tě sama...“

Stařec rozmýšlel se okamžik.

„Vyřiď nevěstě můj vroucí dík!

nečetl jsem drobné písmo její,

víš, už staré oči přecházejí.

Ne, nepůjdu! odpusť, zdá se mi,

že tam pro mne ani místa není.

V cizím světě, v cizím hlaholení

mimovolně člověk oněmí.

Cizorodá společnost je tvoje,

nehněvej se, hochu, pravdu dím,

nás vynesla práce, krušné boje,

ale daleko je od nás k nim.

Oni v sále přepychu jsou děti,

hrdé květy na vypjaté sněti,

vypiplané za věk uměle, –

a my tady? ještě na čele

z polní brázdy prach nám šedý leží!“

Syn se hořce usmál. „Chápu stěží –

Což se stydět máme za ten znak?

pot a prach díš, otče? budiž tak!

Vím, krev robotníků proudí ve mně,

rod náš zved se krušně z prachu země, –

krušně, jako celý národ náš.

Nutno-li však, bychom zakrněli?

jen se krčit skromně bychom měli

v onom prachu, – otče, posloucháš?

Národ, který v chaloupkách se zrodil,

v cizích službách za ruchadlem chodil,

dnes už vyšel zpod doškových střech,

hrdě po bok sousedům se staví,

nestačí, co dostal do výbavy,

nutno bráti nové se stran všech,

nový kroj a způsoby též nové,

třeba hrozili se kritikové.

Ne, jak nízká tráva lpěti k zemi,

ale pevně a silami všemi

svět si otvírati neznámý,

jíti dál a proniknouti výše

i tam, kde jen v pohrdavé pýše

vždy se zavírali před námi!“

Starý přikyvoval sivou hlavou.

„Tak! tak! vždy jsme byli nízkou travou,

a květ, který směle nad ní vstal,

soused nepřejícný posekal.

Nebo spíše: strom jsme – od kořene

stále nové ratolesti žene,

ale která z větví výš se zdvihne,

nad ten chudý podrost pospíchá,

vždycky osud nezvratný ji stihne,

svadne bez mízy a usýchá.

A těch větví suchých! všady straší

na té staré české lípě naší!

Do vysoka strmí zčernalé,

větrem kývají se zoufale.

Vrcholky nám pyšné bouře láme,

jenom u země se zelenáme.

Tak, tak, věř mi! – S Bohem, hochu můj,

nevěstu svou sličnou pozdravuj!“

Smutně jeho slova doznívala,

soustrast byla v nich i výtka malá.

A než Vláďa našel odpověď,

zmizel otec jeho v šeru síně dlouhé,

jako když se za ním zavře zeď.

„Starcovy to vrtochy jsou pouhé!

předsudky mu v hlavě straší jen!“

pomyslil si mladík roztrpčen.

Čelo přetřel, jak by chmury stíral. –

Blaženčiny dvéře otevíral,

vešel tiše v milý úkryt její,

kde se jen sny mladé duše chvějí,

v oknech narcisky se rozvíjejí.

„Blaženko!“ děl šeptem, lichotně.

Vstříc mu vyšla, dětsky roztomilá,

ruce podala mu, nastavila –

k políbení rtíky ochotně.

Usmál se a vlásky hladí jí,

páž kol pružných boků ovíjí.

„Blaženko má! o samotě tady

ve snách odlétá ti život mladý,

což jsi nikdy netoužila ven

mezi lidi, ze studených stěn?“ –

Usmála se, přimhouřila oči.

Na klín ji jak malé děcko vzal,

hladil, líbal, v rukou kolébal.

Kolem hrdla paže jemu točí,

na rameno sličnou hlavu klade,

slyšel bušit její srdce mladé.

„Poslyš, sestřičko má!“ měkce děl,

„vyzpovídat dnes bych se ti měl.

V touze žhavé, plný nepokoje

jsem jak ve snách dlouho, dlouho žil –

lásku tvou jsem zradil, srdce svoje

i svou duši na dvé rozdělil.

Družku jsem si našel, krásnou, milou,

její úsměv čarodějnou silou

život zkrášlí mi a prozáří, –

štěstí dá mně milovaná žena!

Uhodneš-li, která vyvolená

půjde po mém boku k oltáři?“

Ucítil, jak náhle srdce jí

tepe neklidně a bouřněji.

Ale ani očí nepozvedla.

„Znám ji!“ dechla jenom, k smrti zbledla.

„Nehněváš se?“ ptal se přitlumeně. –

„Za tvé štěstí modlívám se denně!“

Na chvíli se oba zamlčeli,

v duších jim jen chvějné tóny zněly.

Posléz Vláďa vydech: „Šťastný jsem!“

Vzbudil sestru lehkým polibkem.

„A víš proč, má holubičko tichá,

vešel jsem v ten útulný tvůj byt?

Ozvala se ve mně jakás pýcha,

chci se pokladem svým pochlubit.

Nevěsta má přišla pod mou střechu,

příbuzní se sešli k hostině, –

sestřičko má, slyš, mně pro potěchu

na okamžik vejdi mezi ně.

Valda prosí, všichni čekají tě,

neodříkej a přijď, moje dítě!“

Zamlčel se. Cítil v rukou svých,

jak se chvěla. Z očí přivřených

pod brvami se jí zajiskřilo

a srdéčko nepokojně bilo.

„Vím, že dětská ostýchavost tvá

srdéčkem ti plachým zachvívá.

Jdi jen bez obavy! úsměv krásy

ke všem srdcím cestu otvírá si!“

Pochybnost však vzmáhala se v něm.

A v té chvíli z rukou z nenadání

vyklouzla mu prudkým pohybem,

vlasy odhrnula s bílých skrání

vztyčila se před ním. Pod pleť jemnou

krev jí ruměncem se rozlila.

Stísněn řekl bratr: „Půjdeš se mnou?“

Ve svém pobouření spanilá:

„Kdo tam?“ ptá se. S úsměvem jí pravil:

„Panstvo vznešené dnes hostí sál,

já sám opravdu se nenadál – –

Kníže Bertram se tu maně stavil,

hrabě Eichhorn, hrabě Luna, – dámy –

vznešený svět, – ale tak se zdá mi,

baronka že stará přede mnou,

před plebejcem, rozestříti chtěla

všechnu pýchu, všechnu slávu svou,

všechny řády, všechna jména skvělá.

Ve velikou slavnost rodinná

maně změnila se hostina.

Netušil jsem – – “ Ironický smích

zakmit se mu na rtech sevřených.

„Ale, nelekej se, drahé dítě,

všichni věru rádi uvidí tě!“

Stála před ním krásná – v zadumání,

přes oči se černá řasa sklání.

„Kníže!“ usmála se. „Nikdy jsem

nemluvila ještě s knížetem!“

Oba vesele se zachechtali.

„Nu, což? Přijdeš tedy, smíšku malý?“

A po samé čelo zarděná

náhle odvrátí se, hlavu kloní.

„Přijdu!“ šeptá. Okem šlehl po ní,

co svolení náhlé znamená?

Odhrnula vlasy – prsty její

po kadeřích nervosně se chvějí.

„Vyřiď nevěstě své: dojista

přijdu tedy – “ hlas jí selhal maně.

Přijde! divné dítě! nečekaně

jaké překvapení uchystá!

S nedůvěrou Vláďa pravil tiše:

„Přijdeš? opravdu však? věř mi, v pýše

přede všemi zulíbám tě tam

uprostřed těch urozených dam!“

Ještě ruku stisk jí, mezi hosti

navracel se s trochou pochybnosti.

„Přijde!“ šeptl Valdě potichu.

Zatleskala v ručky ve smíchu.

„Uvidíte, žárlit budou dámy,

všechny rytíře nám jistě zmámí!“

Ale on se ohled ke dveřím:

„Přijde-li jen? ještě nevěřím!“

Vešla, ale nebyla to ona!

Ne víc dítě plaché, nesmělé,

plná růže, skvoucí, svěží, vonná.

Pevně vešla, hrdost na čele,

jiskry roznícené v temných očích

a narcisky velké ve vrkočích.

Bílý šat jak z lístků lilií

štíhlé její boky ovíjí,

atlasová vlečka za ní splývá.

Ke všem elegantní poklonou

roztomile sklání hlavu svou,

snivě trochu dokola se dívá.

Objala ji Valda s nadšením,

líbá ji a „Přišla! přišla!“ jásá.

„Kterak se ti, drahá, odměním?

jak jsi něžná! útlá! jaká krása!

jaká elegance líbezná,

z pohádky jsi jistě princezna!“

„Charmant!“ zní to kolem, „to dech jara

otevřeným oknem zavál sem!“

Hrabata se zvedli a baronka stará

lornět k očím klade s obdivem.

Mladé dámy s Blaženkou se mazlí

a sám kníže přišel – kdo mu zazlí? –

žlutým prstem – krása svádí ho –

ramínka se dotkl jejího.

A s úsměvem děvče prostřed stojí,

dnes nepoznal Vláďa sestry svojí!

Úsměv pro každého sladký má,

odpovídá vlídně na vše strany,

lichocení hladké, obdiv planý

s úsměvem a skromně přijímá.

Valda posavad ji objímá.

„Hle, Popelka! jak ji kmotra víla

čarovnou svou mocí vyzdobila!

Jak jí sluší všechno! jaký vděk

až i po ten drobný střevíček!“

„Jak? jak?“ ptal se kníže. Vlastní slova

Valda překládala ve spěchu.

„Vizte střevíček ten, než jej schová!

drobný je, jak slupka z ořechu!“

Nachýlil se, k oku zvedl sklíčko.

„Ach, ach! malé nožky! vždycky jsem

klaněl se jim s plným obdivem.

Věřte, kdybych – moje holubičko –

střevíčků těch rtem se dotknout směl,

půl života rád bych oželel!“

Vše se smálo. Trochu rozpačitě

ohlédlo se kolem zlaté dítě.

„Nerozumím!“ řekla. V ustrnutí

jeho jasnost kníže zavzdychal.

„Nerozumí! běda! jaký žal!

řekněte jí přece – ! S jakou chutí

dnes bych učit chtěl se řeči té,

tvrdé, po kacířsku zaryté,

luštit půvaby v ní ukryté!

Divná řeč! Však věru s dívčích rtíků

zní tak mile, měkce, čarovně,

jinak nežli z hrdel politiků

při obstrukci v naší sněmovně.

Tuším, jazykový zápas celý

jen tak sladké rty by řešit měly!“

Kníže pustil sklíčko, hlavu vznes,

dávno nebyl vtipným jako dnes!

Ještě smích zněl kolem. Stranou tiše

v udivení Vláďa sestře děl:

„Nikdy jsem tě takou neviděl!

velké dámě podobáš se spíše!

Kdo ten zázrak náhlý způsobil?

Kdo tě takým kouzlem vyzdobil?

Kdes odvahy vzala, plaché dítě,

že šum společnosti neděsí tě?

Kdo tě učil dvorným poklonám?

Jiná jsi! – tvé snivé oči září

divným ohněm, v nevinné tvé tváři

cos je nezvyklého, věř mi, sám

jenom stěží tebe poznávám!

Co se stalo s tebou? jaké divy?“

Upřela naň pohled čtveračivý:

„To jen z duše vytratil se stín,

spadla šedá vlákna pavučin,

probudila jsem se, hochu milý,

ze snů dětských, vy jste netušili?

Drobné děcko odrostlo vám. V něm

zaplálo to novým životem.

Tak! chci žíti! žíti! tolik let –

a jest mi jich líto neskonale! –

báchorkou jen byl mi celý svět.

Otevírám oči rozespalé,

dýchám s plnou chutí svěží vzduch.

Vidím, že je krásno žíti. Šum a ruch

kolem víří, kam jen hlednu: krása!

v jarním slunci celá země jásá.

Viď, můj Vláďo, že je krásno žít?

ne, už nechci jenom děckem být!“

Ale Vláďa nějak v nepokoji

pozoroval snivou sestru svoji.

Hořký úsměv jenom rty mu stáh,

kdož ví, kam zabloudil v myšlenkách! –

Smích a hovor v jeden šumot splývá,

někde výkřik zved se veselý,

vtip přeletěl, číše zavzněly.

Jeho jasnost už se jinam dívá – –

A než Blaženka se ohlédla,

stála tady skorem osamělá.

V plachém studu ustoupiti chtěla.

Kdos k ní mluvil – oči pozvedla.

Baron Géza byl tu. Patřil na ni.

Cítila ten pohled vášnivý,

víc ji pálil nežli kopřivy

v obnažené hrdlo. „Moje paní!“

šeptal tiše, zachvěl se mu hlas.

„Vy jste přišla! Vzpomínáte? jednou

v předtuše jsem pravil: Přijde čas,

kdy se chmury z duše vaší zvednou,

srdéčko se vzbudí uspané,

touhou po životě zaplane!

Vy jste přišla, krásná jako Vesna, –

život čeká probuzenou ze sna, –

stalo se, co stát se muselo!“

V šeptu jeho dech horoucí vane,

v očích plaménkem mu hořelo.

„A co stát se musí, to se stane!“

Políbit chtěl bílou ručku jí,

ale o krok ustoupila plaše,

do očí jí slzy vstupují.

„Snad se vyplnila věštba vaše, –

věřte však, při prvém kroku již

nejraděj bych prchla ve svou skrýš!

Teskno je mi! Proč se usmíváte?“ –

„Vím, že zasteskne se kolikráte

vám po prchlých bílých dětských snech,

úzkostí se náhlou stají dech,

ale život zvítězil již! Všude

hlas jeho vám ve sluch šumět bude.

Víc se nevymknete!“ – Jízlivý

úsměšek mu rty v tom nakřiví.

„Podejte mi rámě, nebojte se,

svěřte se mi, já vás povedu, –

jak ta bílá ručka se vám třese!

stud se zračí v plachém pohledu – –

Hrůzu budím ve vás? Hleďte, ani

kapky krve není na mé dlani.“ –

Ohledla se, jak by volala

kohos ku pomoci. Vidí, sama

skorem již tu s Gézou zůstala.

Zem se zachvěla jí pod nohama.

Vše se kolem Valdy opět točí,

svábila zas všechny lačné oči,

ona jen je tady královnou.

U ní kníže vzdychá nenasycen,

u ní i sám Vláďa zapad chycen

v neviděnou síťku čarovnou.

Blaženka je sama. Před ní stojí

Géza, podává jí ruku svoji.

Sotva letmo jen se dotkla jí,

zesinala, mráz jí proběh tělem,

nohy pod Blaženkou klesají,

bolest hlodá pod bělostným čelem.

„Úzko je vám? pobledla jste! Snad

chtěla byste vyjít raděj v sad?

Hlučno je tu! Hle, jak motýleček

jeho jasnost se tam třepetá,

zaklopýtl v chumli dlouhých vleček,

stále víc a víc se zaplétá.

Slečna Zizi, bravo! roztomilá

v náruč svou jej šťastně zachytila.

V kyprém požehnaném objetí

jeho jasnost sotva viděti!

běda ubohému knížeti!

Ah, vás nezajímá osud jeho?

Dovolíte, – v ochranu vás beru,

ti tam nepohřeší nás dva věru,

vyjdem, ano? Krásně v parku je,

měsíc máj tam v loubí čaruje!“

Vyšli spolu, ona o krok v předu.

„Prcháte mi?“ slyší za sebou

ostrý šepot jeho. „Nedovedu

celou nekonečnou láskou svou

rozplašiti nedůvěru vaši,

předsudek vás jakýs ještě straší?“

Po jejím se boku ocítil,

šakalími zraky zasvítil,

za ruku ji lapil, jež se chvěla, –

Blaženka se bránit neuměla.

„Pojďte se mnou!“ šeptal, „půjdem sami

pod kvetoucí větve pěšinami,

kde tůň šerá dříme ve stínu,

kde na velkých listech leknínů

rusalky se bílé kolébají,

s drobounkými vlnkami si hrají,

kde se tolik sladkých vzdechů tají.

Půjdete? ne? Proč?“ – Tak stáli tu

pod bílými květy, ve svitu

májového slunka. – Hleděl na ni,

jak se prudce hruď jí zdvíhala.

Zakryla si oči drobnou dlaní,

hlavička se mladá zmotala,

na rtu pobledlém jí povzdech zmíral.

Chtěla prchnout, ruku však jí svíral

a sám Géza chvěl se bezděky.

„Proč?“ se tázal znova. Zdálo se jí

jakýs hrozný výkřik daleký,

že jí ve sluch zazněl, v něm se chvějí

vzdechy, teskné lkání zdušené,

třepetání touhy plamenné.

„Bojím se vás!“ vzkřikla. Ruku její

stiskl lehce, dvorně ke rtům zdvih,

cítila ten oheň políbení,

pálil, jako v duši pálí hřích.

Jeho tvář se v okamžiku mění,

na rtech vystydl mu zlý ten smích.

Popustil jí ruku, tiše praví:

„Hle, jste volna, slečno!“ Jedině

teď ji poutal jeho pohled žhavý.

Měla pocit v oné vteřině,

jak by vlákna hebká ovíjela

lehounko se kol jejího těla.

Vší silou je přetrhati chtěla,

vzdorným pohybem se vzepjala,

bílé ruce vztáhla zoufalá.

Géza usmíval se, mlčky čekal,

aby plaché ptáče nepolekal.

Náhle uskočila. Strhala

přec ta vlákna, která poutala ji,

která k němu vinula se v taji.

Zakryla si oči. Útěkem

slepě divým přes záhony květné,

jako motýl vyplašen kdy vzlétne,

před tím hrozným smělým člověkem

spasila se. Běží, – letem letí,

v houšť kvetoucích jasmínových snětí.

Géza hleděl za ní, ruce skřížil,

koutky úst se úsměšek mu plížil.

„Hle, jak prchá laňka splašená,

houštím šat jen bílý prokmitává,

vím, teď v bezpečí tam spasená

oddychuje, nebi díky vzdává,

čelo snad i křížkem požehnává,

zlekaným se okem ohlíží,

zda-li ještě zlé to pokušení

stínem se jí v patách neplíží.

Ah, má nedůtklivá, nic to není!

třepetej se, zlaté ptačátko,

ochočíš se, zvykneš za krátko!

Nač ten útěk, nač ty vzdory plané?

dím, co stát se musí, to se stane!“ –

Zachechtal se krátce, hlavou hodil,

v rozpustilé náladě byl dnes,

pohvizdoval tiše, v křoví kdes,

proutek ulomil si a jak chodil,

cestou osekával každý květ.

Nechtělo se pod střechu mu zpět.

Však i druzí hosté vycházeli,

po pěšinách smích a šepty zněly.

Všem se vyhnul, které potkat měl,

v nejzazší část parku odešel.

Sestoupil až v rokli, v tiché stíny,

které kolem tůně ležely.

Zvedl kámen, hodil do hlubiny.

Nehybné se vody zachvěly,

drobné vlnky vběhly do rákosí,

u dna pod lupením vzdychl kdosi,

bubliny tam odtud vyvřely.

„Slyšte, slyšte, rusalky a víly!“

rozdováděn Géza zavolal,

„rytíř Modrovous tu s vámi sdílí:

zase jednu družku udolal

života proud, násilím ji schvátí,

nikdy více k vám se nenavrátí!“

Skřípavě pad drzý jeho smích

v teskné ticho samot mlčících.

Náhle odpliv. – Do tváře mu hledí

svítivých dvé očí. Přikrčen

pod vyhnilou vrbou mužík sedí,

drobný, suchý, troška kostí jen,

jak pergamen sežloutlý a lysý,

s čelem rozbrázděným. Oh, ty rysy

Géza již tu jednou zahled kdysi!

Oči přimhouřené k němu zří,

prokmitá v nich plamen šílenství.

„Pravda!“ smál se Géza, „my se známe!

po druhé se tady potkáváme!

Pod prohnilou vrbou ze zvyku

čekáš na svou paní, vodníku?

Slyš mne, nikdy se ti nenavrátí,

život nevydá, co jednou schvátí,

odešla už, brachu, na vždy ti!

Pověz to svým vílám v rokytí!“

Rozchechtal se. „Milý hastrmane,

nenaříkej marně, nežaluj!

také víly mají osud svůj

a co stát se musí, to se stane!

Buď tu s Bohem!“ Proutek zdvih,

v žertu po té lysé hlavě švih,

vesel hvízdaje a bezstarostně

pěšinou se vracel. Po něm zlostně

mužík okem zablýskal a němý

pomalu se plížil schoulen k zemi;

kostnaté se prsty rozpjaly,

na čele se všechny vrásky chvějí

a v dobráckém vyschlém obličeji

objevil se výraz zoufalý.

Ke skoku se chystá pobouřený,

zuby blýskly, na rty stouply pěny – –

Ale daleko již Géza byl

v křižovatky pěšin zabloudil.

Pohvizdoval, – tak mu volno bylo!

listí konejšivě ševelilo,

slavíků zpěv jásal do ticha.

Náhle baron stanul. Od besídky

zdá se mu, že šepot doslýchá,

jako když tam žena zavzdychá. –

Mladé listí ještě závoj řídký

obetkalo kolem mřížoví.

Postavy dvě zahléd – duší tělem

v obejmutí utonuly vřelém.

Géza ušklíbl se. „Bláhoví!

tak jen mládež nerozvážná bývá,

mysl lehká sotva uváží,

že zrak cizí všetečně se dívá.

Pokoj jim! Sám budu na stráži!“

Na lavičku used, smál se tiše,

naslouchal, jak tam to láskou dýše.

Pod besídkou Vláďa opojen

nevěstu svou líbá v bílou šíji,

div že v náruči své nezdrtí ji!

Jeho je ta rozkoš, jeho jen!

K němu přitulena – sladký sen! –

v jeho rukou nervosně se svíjí, –

Rušivý tón ječivě teď vpad

pod kvetoucí větve v tichý sad.

Od zámku zní píseň cizí řvavá,

ulekaný slavík v křoví ztich.

Vláďa otřásl se, hlavu zdvih, –

oh, jak těžká byla jeho hlava!

Těžko z opojení procítal – –

Dále zněla píseň. Prudce vstal.

Valda visíc na hrdle mu celá

polibky jej svými opíjela.

Bílé její ruce s hrdla sňal,

se vztyčenou hlavou naslouchal.

Cítila, jak náhlý příval zimy

provanul v té chvilce mezi nimi,

viděla, jak jemu na čelo

hrozivé se mračno sletělo.

Vykřik Vláďa. „Slyš! ta píseň řvavá

kde se tady vzala rozpínavá?

Kdo se opovážil? Oh, to zní

jako pravý jásot vítězný,

jak fanfáry, s kterými se žene

nepřítel už v město přemožené!

Nedovolím – !“ Zraky se mu vzňaly,

na spáncích mu žíly nabíhaly.

Násilně se vzepřel, – ale z pout,

z paží měkkých, jež ho objímaly,

silou vší se nemoh vyvinout.

Valdiny se sladké oči táží:

„V této chvilce ty se rušit dáš?

Píseň? dozní – vyzní – což to váží?

To jen Hirš tam zpívá, tenor náš!“

„Nechci slyšet!“ vzkřikl. – V bílé dlaně

vzala jeho hlavu, spanilá,

polibky jej svými dusila,

oči, uši, rty mu pokryla.

K srdci se mu tulíc odevzdaně

štěbetala sladce: „Viď, že již

ošklivé ty písně neslyšíš?“