VI. Zda to byla láska na dně v oku Tvém,

Zda to byla láska na dně v oku Tvém,

tucha štěstí? Vzplála jako plamen svíce,

dřív než zhasne. Aneb pozdním večerem

slunný paprsk zasvit, ozářil Tvé líce?

Zda to láska byla? Ptám se chvějným rtem

svého srdce. Rce mi: „Mne se netaž více,

nevzpučí již naděj na záhonu mém,

olivová snítka bílé holubice.“

„Tvrdé Jsi, mé srdce!“ Duše své se ptám:

„Zda to láska byla?“ „Byl to pouhý klam,“

odvětí mi duše. „Nemysli víc na to!

Zapomeň a pohleď na hrob tichý již –

chceš, by stál tu zase nový hrob a kříž,

pod ním spalo vše zas, co Ti bylo svato?“