VI. (Zdvojené rondeau.)

Kdy z lázně vycházíš v šat bílý zahalena,

prs vlnou růžovou ti vlhkým rouchem svítí,

s tvých boků zlíbaných proud stékající stená,

do vůně vlasů tvých jak v květ se vosa řítí.

Zda honbou dychtivou ji ruka tvoje chytí

ve závoj průsvitný jak nadechnutá pěna?

Tvé tělo svěží jest a hbité, plno žití,

kdy z lázně vycházíš v šat bílý zahalena.

Ó kouzlo pohybů, ó harmonie schvěná

v tvé tělo nádherné, jež jasu nachem sytí!

Spád vlasů rozpoután ti klesá na ramena,

prs vlnou růžovou ti vlhkým rouchem svítí.

Jen svaly napni víc a vosu lapíš v síti!

Tvá ňadra námahou již dmou se rozbouřena

pod přízí závoje, kde chví se tkané kvítí,

s tvých boků zlíbaných proud stékající stená.

Teď v rozčilení svém jsi jako démon žena,

ve víru bakchickém tvůj zrak se krví nítí,

plá z lící brilantem, jež bledy jsou jak stěna,

do vůně vlasů tvých jak v květ se vosa řítí.

Ó sladké vítězství! V ráz závoj ze zakrytí

tvou nepřítelku strh’, jež vůní omámena

se svíjí na zemi; zas klid se navrací ti

a s dětským úsměvem zříš vosu... Jaká změna,

kdy z lázně vycházíš!