VI. Ó že tato chvíle měla křídla!

Ó že tato chvíle měla křídla!

Za ní vzpjal jsem duše smělá křídla.

Sotva v dlani držel jsem své štěstí,

chvíle jeho v dál svá střela křídla.

Krátce ale sladce rajský pták

snes nám v srdce, filomela, křídla,

co tvé duše se na mojich rtech

Psychy probuzené chvěla křídla.

Polibkem jsem přibil v srdce své

její celá zlatem skvělá křídla.