VI ZHNUSENÍ

V ty dny šedivé marno se bránit: přijde potměšilé!

V nudě úsvitu přepadne záští má a vraždí mé lásky,

že bezcitný vleku se – než den dokrvácí – z chvíle do chvíle,

bych svatoušky přepadal v orgiích a lotrům trhal jich masky.

A na útěku z bahen society... všecky mosty jsou shnilé...

Bídáci! Hořkého jedu vstříkli v tepny mé energie!

A nelze mřít v těch mlhách... A není sil žít v díle...

A hnusu černý nezmar nezná atrofie. – – –

Noc. Žlutá morová světla. Koupit lze ženu

s polibkem mrtvoly – – – potulnou fenu!

Noc jako den. Marno. A ty setmělé obzory! Kterak jsou dusné! –

Oh, burácející rytmy bubnů a jásavé fanfáry polnic,

viď, to by ti pomohlo, krvi má, pouta běhů tvých volníc, –

než v ohništi zasypaném jiskra poslední usne.