VI. ZPĚV.

Kuliferda svou chytrostí

Oučasten zas královské milosti,

Královně se po boku postavil,

Král pak s místa vznešeného

Ku veřejné řeči určitého

Zástupcům zvířecím takto pravil:

„Čtvernozi a ptáci shromáždění,

Všichni sprostí a šlechtici,

Svobodní a robotníci,

Neb v úřadech postavení,

Všichni slyšte, velcí, malí,

Jenž jste víru trůnu přisahali:

Kulíšek, tu u královny stranou,

Opět pod mou královskou ochranou;

Mělo býti po něm brzo veta,

Provazem měl jít se světa,

Důležité věci však vyjevil.

Proto jsem já celý trest mu slevil,

Milost svou jsem k němu zas obrátil,

Královna se jeho též ujala,

Snažně zaň orodovala. –

Stará práva jsem mu zas navrátil,

Dal jsem jemu a celému rodu

Život, statky a svobodu.

Proto všem vám rozkazuju,

Ať, kde jej neb rodinu potkáte,

Zdvořile se k němu máte,

Pod trestem vás k tomu zavazuju;

Prohřeší se ten na našem dvoru,

Kým by trpěl on příkoru.

Učinil-li kdy co zlého,

Lituje to ze srdce celého,

Přisahá též stálé polepšení,

Stará se o platné rozhřešení.

Dovolila jemu moje vláda

Zítra ráno, než zazpívá kohout,

Vzíti hůl a raneček na záda,

Bosý jít do Říma na pout.

Potom za pokání prý potáhne

Až přes velikánské moře,

Vlnám žalovat chce svoje hoře,

Ouplný až odpustek dosáhne.“ –

Aurel sem tam se obrací,

K Zubíkovi zlobivě zamňoučí:

„Dobrá chvíle se zas od nás loučí,

Stará hanba se nám vrací,

Celou naději já tratím,

Kýž se raděj nevidím!

Vím, zda hned se neklidím,

Že to druhým okem zas zaplatím.

Fi! té naší váhavosti!

Kýž jsme oko spíš zatáhli,

Byli bychom konec už dosáhli,

Teď je veta po naší radosti;

V lásce on je zas u dvoru,

Jistě že nám tam nasolí,

K naší záhubě král svolí,

Zakusíme hořkého odporu.“

Mroulík též se nad tím pozastavil:

„Věc to neslýchaná,“ pravil,

„Kluk před chvílí veden na popravu,

Maje několik do pekla kroků,

Hrdě kráčí královně po boku,

Jak by nic, vypíná klatou hlavu.“

Zubík ale zuřivostí vrčí,

Zuby šklebí, chřípě krčí,

S Mroulíkem pak běží cvalem,

Stěžovati si před králem;

Jeden hůř než druhý hovoří,

Na Kulíška vši ohyzdu kydá,

Též chtějí, ať se ku smrti vydá.

Tu však král se na ně oboří,

Hřímavým se hlasem tázal:

„Tak, nedbalci, slovo mé slyšíte,

Že to posavad nevíte,

Co jsem poddanstvu rozkázal?“ –

Král totiž se dobře pamatoval,

Jak je Ferina byl omaloval;

Pak pochopům horlivě rozkáže,

Ať se každý tuho sváže,

Nohy dohromady se mu zapnou.

Divně se ve světě osud přede:

Snad za malou chvíli zhanben oupí,

Kdo si nyní hrdě vede,

Jiný k slávě s šibenice stoupí;

Často pro jiného oka splítá,

Jenž za chvíli sám se do nich chytá.

Tak se i s Kulíškem dálo. –

Smutné mračno nad hlavou mu stálo,

Bez úrazu však přetáhlo;

Výborně se Kulíšek ochrání,

Za to ale bez nadání

Nepřátelské hlavy to zasáhlo. –

Kulíšek tu osvobozen stojí,

Nářeky svým škůdcům strojí,

On na králi chytře to vymůže,

Že mu Mroulík dáti musí

Na raneček kus své řásné kůže;

Trpkou bolest ten zakusí.

Královnu Kulíšek potom prosí,

Ať pomůže mu k obuvu.

Vynaložil celou svou výmluvu,

Dokázať, jak těžko jíti bosý,

Pravě: „Pan Zubík má čtyry boty,

Svázán nebude jich potřebovat,

Slušno, by mi pomoh’ z psoty,

Dvě jen měl by mi darovat;

Čtyry má též paní Žroutka,

Jako hospodyně vždy při domě

Z koutka chodívá jenom do koutka,

Pár by mohla zouti pro mne.“

Královna to uznala za slušno;

Kulíšek jí oulisně děkuje,

Že se za ni pomodlí, slibuje. –

Ale vyzutým je velmi krušno;

Leželi tu podle sebe,

Málomocni, zhanobeni,

Hněvem a bolestí rozhorleni,

Volali na pomstu peklo, nebe.

Ferina přikročiv blíže,

Hoře ousměchem dvojduší,

K Žroutce praví: „Na mou víru,

Ejhle, obuv váš mně milo sluší,

Jak by švec mně byl vzal míru,

Tak se hodí na mou nohu;

Čím se odsloužit vám mohu?

Arci, budu na vás pamatovat,

Až se budu zouvat i obouvat;

Jak se zas po pouti uvidíme,

S odpustky se věrně rozdělíme.“ –

Žroutka bolestně tu řeč vyslechla,

Pak si z hlubokého srdce vzdechla:

„Boží vůle jen se věčně daří,

Marně zní řeč nedozrálé pýchy,

Vaše zloba naši maří,

Tak se ničí bezvědomé hříchy.“

Citlivá tak Žroutka prorokuje,

Neb bolestí duch se osvěcuje. –

Druhý den pak po klekání,

Kulíšek přípravy k cestě shání,

Boty mastí své a hnáty,

Zvláště spodky a pařáty,

Pak se ještě u krále představil,

Pokloniv se takto pravil:

„Opovážím se před svatou poutí,

Ještě k nohám Vašim se vrhnouti,

Nejponíženější slouha!

Jedinká to moje ještě touha,

Východ můj by kaplan Váš požehnal;

Tak se na poutníka sluší,

By mu v hlavě vrtochy rozehnal,

Jenž mu mysli poklid ruší;

Mimo to duchovní pokropení

Zahání od duše pokušení.“

„Chvalná žádost vás tu váže,

Opatrnost nikdy neuškodí,

Pokušení hříšné skutky rodí.“ –

Takto král – a pro kaplana zkáže,

Ať obleče reverendu,

Kropáč vezme i agendu,

Pobožně přeříká svatá slova,

Ať poutníka dobře zakropí,

Ďábel ať s ním žerty netropí,

Žádný čar mu neuškodí;

Má mu dáti hůl a růženeček

A na plece uvázat raneček,

Potom ať ho kousek vyprovodí.

Pan Brebera kaplan na to praví:

„Račte, milostpane, sám uznati,

Pokud kletbu nemá s hlavy,

Nesmím já s ním obcovati;

Já bych sice rád ho žehnal,

Bezednovič, ten by broukal,

Grešlovský by ostře káral,

Svatoušek by tajně je poňoukal,

Držálek by hodně pří rozháral

A pan děkan Rapiamus

Ten by dělal potom rámus.“

Král mu na to odpověděl:

„Vy to máte juž ve zvyku,

Jak o pravdu kolik neděl,

Nadělat daremných v církvi křiků,

Vaše vroucí řeč má dosti šumu,

Ale nebývá v ní vždy rozumu.“ –

Brebera tu viděním a sluchem

Poznal, jak se milostpán rozzlobil,

Zaškrabal se mrzutě za uchem,

Bál se, by mu kůži neoškrobil,

Ale potom svoje věci robil;

Kuliferdě však to tak prospělo,

Jakou v sobě mocnost mělo.

Stál tu jako neviňátko,

Obličej falešnou slzou rosil,

Vzdychal jak kajícné ubožátko,

O memento ve mši prosil.

Arci, že on bolest pravdivou

Ve své duši skrytě cítil,

Ale výmluvností svou jízlivou

Tři že jenom do svých tenat chytil.

Pomyslil pak Kulíšek u sebe:

„Nechťsi, tu však nesmím dél se bavit.“

Hleděl hurtě na cestu se spravit.

Král se ptá ho: „Co tak žene tebe?

Mohls ještě sobě pohoviti,

Neprospěšno něco překvapiti.“

Kulíšek pak: „Milostivý pane!

Učitel můj vždy mi dával radu:

Úmysl ať úvahou se stane,

Ale skutek nato bez odkladu.

Ten po nebi darmo sáhá,

Líný kdo tam kročit váhá.“

Král mu řekl: „No, tak jděte,

A po spáse duše bděte,

Co si žádáte, vychoďte!

Vy ho ale kousek vyprovoďte.“

Tím král zvířatům pokynul,

Všechno ku průvodu běží. –

Zubík v náramné bolesti leží.

Hněvem, studem div nezhynul,

Vida bídu svou a pokoru. –

Nato Ferina pak ve vší slávě

Kráčí, milost maje u dvoru,

Co měl oběšen být právě.

Pravil, že své duše těžké břímě

Pokáním chce odložiti v Římě;

Ale než se Kulíšek převrátí,

Z koukolu se pšenice vymlátí.

Krále hladkým slovem on ošálil,

Proti jiným ho rozpálil,

Pravil ještě při odchodu:

„Hleďte na to, milostivý králi,

By u vězňů věrné stráže stály;

Zrádně užili by svou svobodu,

Jim nevěřte, ani jejich rodu.“ –

Nepřátelům ještě tak přitopil,

Pak se všechněm zdvořile poklonil,

Lestné oči své pokorně sklopil

A po tváři hojné slzy ronil,

V takovém se okazoval smutku,

Uplakaný, choulostivý,

Že se ustrnul nad ním veskutku

Mnohý společník citlivý.

Samým králem to pohnulo,

Ale Křoupálka zajíce

Mezi všemi diváky nejvíce

Kulíškovo hoře hnulo;

Šelma potajmo to znamenal,

Proto jak se král byl vrátil,

Na Křoupálka se obrátil,

Do hořkého nářeku se dal:

„Ach, Křoupálku, jak se známe,

Mezi přáteli mi nejmilejší,

Smutná chvíle je nynější,

V níž se rozloučiti máme.

Ó loučení, ó loučení!

To nám srdce rozedrává,

Po rozjití zas nastává

Toužení a zase toužení.

Nejvěrnější, já to nepřestojím,

Že mi pukne srdečko, se bojím,

Račte nade mnou se slitovat,

Se mnou aspoň dnesky putovat!

Ach, kdyby to mohlo také býti,

By pan Brebera chtěl se mnou jíti,

Za štěstí bych si to vážil,

Díky vzdáti bych se vynasnažil.

Vy se s každým srovnat znáte,

Společníci jste slovutní,

S veselými vy plesáte,

Se smutnými též jste smutní,

Neubližujete nikdy právu,

Dobré pověsti se vždy těšíte,

Jen kořínky hledáte a trávu,

Masa, vína nehledíte,

Svatotiše život obou plyne,

Věčná za to odplata vám kyne.“ –

Takto ti dva hlúposvatí,

Náboženskou lichotou zajatí,

Na přetvářnou prosbu Kulíškovu

Šli až ku hradu Klukovu.

Tam Kulíšek řekl Breberovi:

„Tu řebříček váš a jetel bílý,

Paste se tu, přítelíčku, chvíli,

Co jen hrad okážu Křoupálkovi;

On se rád na stavbu dívá,

Sám si podobně stavívá.

Naučte ho, něco ať rozpráví,

Co mou ženu ubohou potěší;

Chudá, myslí, že mne Aurel věší,

Zubík nebo Mroulík dáví,

Jest zajisté v zoufalosti.

Nenadálost škodlivá radosti,

Bude zas bez sebe, až se doví,

Že do Říma pro odpustky musím,

Strachem, co v cizině zkusím. –

Hleďte, ať jí cos kloudného poví.“ –

Sladkou mluvou oba tak ošálil,

Pak s Křoupálkem do hradu se vzdálil,

Do čeledníka hned běží,

Tam ve smutku paní Ermelinka

Uprostřed svých dětí leží.

Chasa skáče na tatínka,

Napřed, vzadu k němu voní,

Paní Ermelinka, jak ho zočí,

Do náruče jemu skočí,

Hlavu na prsa mu skloní,

V němé citelnosti slze roní.

Jak po chvíli řeč dostala,

Zvědavě se jeho ptala:

„Pověz, rozmilý mužíčku,

Jak se s tebou tam při soudu dělo,

Návěští o tobě smutně znělo,

Že prý šlo o tvou kůžičku?“

On však hůl a raneček odhodil,

Pravě: „Juž mi kat po hlavě sahal,

Za provázek smrtelný juž tahal,

Chvála Bohu! tenkrát neuškodil.

Král v posledním okamžení

Milostně rozkázal propuštění,

Zubík s Mroulíkem tam za mne ručí

A tak, jak se mi pozdává,

Špatná čtvrt jim tam nastává,

Aspoň jeden hůř než druhý kručí;

Král pak, by mi hanbu vynahradil,

Křoupálka mně ráčil dáti,

Má se mu dle naší vůle státi,

Nebo ten prý první nás vyzradil;

Proč, by došel patřičného trestu,

Musel konat se mnou tuto cestu.“ –

Křoupálek tu řeč jen zaslechnouti,

Celý v mozku se pomatnul,

Zpátkem hleděl uprchnouti,

Kulíšek jej ale za krk chmatnul.

Chudák břeštěl, pištěl, frkal, kvičel,

Zadkem škrábe, darmo však se zpouzí,

Žádnou pomoc nevykřičel,

Poutník dlouho s ním se neostouzí,

Mistrovně udáví hosta svého,

To snad podle práva hostinského.

Potom volal na Ermelinku:

„Pojď, ženuško, pojďte, malá chaso,

Křoupálek má chutné tučné maso,

Přec se aspoň hodí na pečinku,

Nebyl nikdy beztoho k jinému.“

Ti však pobízet se nenechali,

Notně zoubky do zajíce zatínali.

Ermelinka chuť si chválí

A při každém novém soustku praví:

„Díky královně a králi,

Bůh jim naděl štěstí, zdraví,

Že takou pochoutku nám popřáli.

Jezte, jezte, všichni dosti máme,

K obědu se dobře nasytíme,

Pak se zase podíváme,

Zdali co k večeři uchytíme.“

„Draze každý mně to má zaplatit,

Kdo mě žádal na sněmu utratit.“

Toť jsou slova Kulíškova.

Pak se Ermelinka vyptávala,

Jak se mu to podařilo,

Že se škůdcův mínění zmařilo,

Smyčka jak se šťastně rozvázala. –

„Než bych všecko ti oznámil,

Kolik hodin povídat bych musil,

Jak jsem o můj život se pokusil,

Krále s královnou omámil;

To ti ale pravím na mou víru,

Král nám dlouho nepohoví,

Jak se brzo pravdy doví,

Rozvzteklí se on nad míru,

Potom nic nám nezpomůže.

Jisté, že mne, buď si kde chci, vyhledá,

Polapiv mě víc milost nedá,

Zaplatí to má ubohá kůže;

Předzvídám nešťastnou dobu,

Kde mě zas vyvlečou na popravu,

Pověsí do větrného hrobu,

Krkavcům a vranám za potravu.

Nežli dočkat královského vztěku,

Spásu naši hledejme v outěku.

Utečme se na Moravu,

Tam si aspoň zachováme hlavu,

Mimo to je tam též dosti

Hus a kačen, slepic a kuřátek,

Dobude si pilný tam pařátek

Potravy a statků dle libosti.

Jasné nebe, voda čistá,

Pohodlné obydlí nám chystá,

Budou tam též bezpochyby

Všelijaké vykrmené ryby,

Pullus, Gallus, Anser, Anas,

Kdo je všechny zná, čekají na nás,

Ty se jedí velmi chutně,

Aspoň podle mého zdání,

To můj půst byl, když v žíněné kutně

Činíval jsem upřímné pokání.

Pohodlné bylo tyto ryby jísti,

Nemusel jsem ve vodě se břísti;

Zkrátka, chceme-li svobodně žít,

Do ciziny musíme odjít.

Neb král přísnou mírou nám naměří,

Až zví, co jsem na nos mu zavěsil;

Na mou duši, sám jsem se poděsil,

Že náš milostpán tak lehko věří. –

Pravil jsem mu o pokladu,

Připovídal klenotův hromadu

A korunu Emericha krále,

Mluvil jsem o zradě a tak dále,

Byla věru každá lež bezedná, –

Tak se lže, když o hrdlo se jedná. –

Já jsem jej odkázal k Snadnovíru,

Nedaleko Bulíkova,

Tam ať hrabou, tam že najdou díru,

Tam že skrýše pokladu otcova,

Jejž jsem ukrad’, bráně zradě,

Mroulík co snoval mlsný po vládě;

Ale by si hledal ve všem všudy,

Nic nenajde za své trudy. –

Ten se však rozvzteklí, klam přezvěda,

Pak, ženuško, s námi běda, běda;

Já zde nemám stání, nemeškaje

S vámi musím do cizého kraje.“

Ermelinka mu odpoví smutně:

„Ach, co, manželi, mě vy lekáte?

Jen nestůjte na svém tak urputně!

Co dobrého v cizině čekáte?

Zde juž máte známost u sedláků,

Znáte dvořečky, kurníky,

Husince a holubníky,

Den ke dnu vždy máme dobrou čáku.

Nežli byste jinde našel stopy,

Půdy seznal, stáje a příklopy,

Nežli byste zase psy uplatil,

Neb jich chytře ukonoušel,

Všechna oka, skřipce zkoušel,

Hladem byste nás potratil.

Hloupé, nechat pohodlné místo,

Jinam jít po chlebě nám nejisto.

Kromě toho naše sídlo pevné,

Ať nás třeba král obklíčí,

Celým vojskem proti nám se zpříčí,

Nepoddá se hrad náš moci levné;

Ať si třeba brány nám zastaví,

Ani tím nic nepopraví,

Nebo jiných průchodů my známe,

Neb si honem prokopáme;

Jak postačí, ať nás hrad ukrývá,

Má-li padnout, tak nám outěk zbývá.

Proto k strachu důvodu nemaje,

Z hlavy vypusťte neznámé kraje,

Nasil by v mou duši hořký smutek

Nerozvážený váš skutek.“ –

„Ba že právem se mnou se vadíte,

Že se krále tak náramně bojím!

Doma ostanu, jak vy radíte,

Uvidím to, jak obstojím,

Ano, sem tam si tu věc rozváže,

Ani nepůjdu do Říma více,

Přísahu vymohla šibenice,

Také slovo nás neváže;

Protož nechme jiné putovat;

Co bych já se cestou měl namořit.

Toto lehko mohu si uspořit,

Mohu doma s vámi obcovat.

Má-li nám se Pazourem co státi,

Přehledám si také ještě hlavu,

Doufám býti ještě jednou v stavu

Na jeho si dlouhém nose hráti;

Pozná král to na mou víru,

Že je lépe se mnou býti v míru.“ –

Zatím Brebera se pásl;

Sic jak Křoupálek zabrečel,

Nad tou žalostí užasl,

Ale potom lhostejně zabečel.

Jak si naplnil pak chutně břicho,

Šel ku vratům, bylo v hradu ticho,

Trpěl trochu dlouhou chvíli,

Potom ale nevrle se vadil:

„Co pak ses tu na věky usadil?

Pomni, Křoupálku, kdy přijdem k cíli!“

Kulíšek to v hradě byl uslyšel,

Řečí oulisnou ze branky vyšel:

„Křoupálek vám prosebně zkazuje,

Byste strpení s ním měl,

On se s milou tetou tam raduje,

Kterou dávno neviděl;

Máte prý jen napřed jíti,

Nebo vy kráčíte vážným krokem,

On vás doufá brzo dohoniti

Rychlým, jemu obyčejným skokem.“

Brebera se ale snažně ptá:

„Vzácný pane, mně se zdá,

Že jsem prv ho slyšel bědovati,

Ku pomoci mne volati;

Dobře se mu zlého nic nestalo,

Jak se mně to strašně podobalo.“

Kulíšek praví: „Ach, slyšte, pane!

V domě mém se zlého nic nestane,

Ale žena moje jsouc po koutu

Náramně se všeho leká,

Já hlupák jsem pravil jí o poutu.

Ona řekla: „Ach, já žít bez tebe!

Nechci dočkat se té strašné doby!“

Tím vzdechnuvši upadla do mdloby,

Dlouhou chvíli ležela bez sebe.

Křoupálek tu nevěda si rady

Všechno v hradu volá do hromady,

Křiče: „Ach, má teta, milá teta!

Ach, pomožte, juž je po ní veta!“

Zvláště vás k pomoci žádal,

Byste, jak se na panáčka sluší,

Honem její svědomí spořádal,

Odporoučel Pánu Bohu duši.“

Brebera pravil: „Byl nářek hřmotný,

Jak by dostal výprask notný,

Já se tomu velmi divil.“ –

Kulíšek se na to zadušil,

Že se ani chloupek mu nezkřivil:

„Jak bych na přítele ruku vztáhnul!

Věru, tomu se tam dobře vede,

S ženou mou si upřímně zasedli,

Rozličný si hovor vedli,

Milo slyšet, jak jim huba jede;

Mezi jídlem, pitím, povídáním,

Já byl zaneprázdněn psaním,

Nebo milostpán mě snažně žádal,

Bych, až budu mít po chvíli k tomu,

Písebně mu tajemství vykládal,

Co se týká královského domu.

Prosím vás, duchovní pane,

Račte to na sebe vzíti,

Ať to jistě milostpán dostane,

Má to zásluhou vám býti.“

„To by bylo, k tomu dát se prosit,

Králi důležité zprávy nosit! –

Ale to je, že bez kapsy není snadno

Celou pečeť zachovati.

Ale bez pečeti není radno

Písma králi odevzdati.“

Nač Kulíšek: „Marně se staráte,

Moje rada lehko tu pomůže;

V tom ranečku z Mroulíkovy kůže

Šťastně písma uchováte,

Kožich je sám v sobě tlustý,

Mimo to pak chloupek na něm hustý,

Že od horka ni od vody

Psaní neutrpí škody;

Král vás za to přijme milerád.

Pak, až zví, co psaní obsahuje,

Doufám, že vás nějak pojmenuje,

Neb udělí snad nějaký řád.

Doufám, že vaší opatrností

Dobudete královské milosti.“ –

Brebera odpoví: „Tak pospište,

Vaše tajemství napište,

Nebo já juž velmi toužím,

Ať v té věci vladaři posloužím.“

Nato Ferina odskočiv

Doma honem raneček polapil,

Křoupálkovu lebku ním otočiv,

Zavázal a k Breberovi kvapil,

Krk mu ranečkem obváže,

Při tom přísně mu zakáže,

Ať raneček nerozvine,

Sice trest že přísný jej nemine,

Pravě: „S králem když si dopisujem,

Dopisy uměle pečetíme,

Uměle též smyčky zavazujem,

Věrnost poslů tak zkoušíme;

Najde-li král nezrušenou smyčku,

Zaplatí vám dobře tu službičku.

Byste ještě pevněj se usadil

Jak u krále tak i u královny,

Řekněte, že se mnou podíl rovný

Na těch psaních máte, k nim jste radil

A že tak smejšlíte právě;

To vám bude k užitku a slávě.“ –

Jak pan Brebera to slyší,

Hned svůj ocásek povýší,

Pak si radostně vyskočí,

Neb měl v duši rozmar hravý.

Na to ale Kulíškovi praví:

„Teď to vidím na mé oči,

Že mě rád upřímně máte,

Nebo o mou čest a slávu dbáte.

U dvoru se páni budou koukat,

Až se oznámí mým návodem;

Oni pyšní jsou svým národem,

Já vtipem si budu foukat.

Tato krásná, chytrá slova,

Budou myslet, že jsou má osnova;

Já však na vás budu pamatovat,

Za mou slávu vám děkovat.

Což Křoupálek nechce jíti se mnou?

Arci, on má zábavu příjemnou.“

Ferina však šelma na to praví:

„On se ještě trochu pozastaví,

Napřed jděte jenom krokem,

On vás dohoní svým skokem,

On tak dlouho si pohoví,

Až se jistých věcí zdoví.“

Na to pan Brebera řekne:

„Dejž vám Bůh dobrého zdraví,

Ať vás všeho zlého zbaví,

Zlý se osud vás netekne.“ –

Nato od Klukova pryč odešel,

Časem pak na dvůr královský vešel. –

Jak ho přicházeti král uhlídá,

Věci nedobré předzvídá,

Na raneček mu okáže,

Nato se ho takto táže:

„Odkud vy k nám přicházíte?

Kde jste raneček ten vzal

Samý, co jsem Kuliferdě dal?

Snad vy něco o poutníku nám povíte.“

Nato hned pan Brebera vykládal:

„Aj, pan Kulíšek mě pěkně žádal,

Bych Vám, najmilostivější králi,

Sám doručil psaní dvojí,

Převýborné věci vám tam stojí,

Že tak brzo lepší kde nestály;

K tomu já se ale rád přiznávám,

Že mu k psaní myšlenky dodávám.

Tak i tenkrát se mě tázal,

Já mu zase věrně radil,

On to v písmo jen posadil,

Uměle pak raneček zavázal.“ –

Král obeslal tajemníka svého,

Opičáka Šklebounka šplechtného,

Neb že zná on mnohou grammatiku,

Odevzdal mu celou politiku. –

Aurel písař raneček roztáhne,

Škleboun ouřadnicky do něj sáhne,

Však lebku chmatne krvavou;

Tu sem tam on chvíli v rukách točiv,

Potom králi blíž přikročiv,

Pravil, při tom vrtě hlavou:

„Aj, aj, ať tu někdo hádá,

Co to je za písmo nové;

Spisovatel divné věci skládá,

To na hlavě Křoupálkově.“ –

Tím se král a královna ulekli,

Pro Kulíškův zrádný skutek,

Cítíce ve srdci velký smutek,

Hlavou skloněnou si takto řekli:

„Kulíšek nás hanebně ošálil,

Obelhav nás ve svou skrýš se vzdálil.“ –

Zvláště král si potichu naříkal,

Sem tam horlivě svým žezlem smýkal,

Kolikráte v čelo se udeřil:

„Ach, že kdy jsem mu uvěřil!“

Strašným hlasem on volá,

Zlost mu v oku plápolá;

Jiná zvířata se v chomážď shrnou,

Ouzkostí a zmateností trnou.

Jen Lupardus před královským stanem

Praví: „Nač se Vaše Milost rmoutí

Nad tím, Ferina co kutí?

Což vy nejste svrchovaným pánem?

Králi sluší vůle vždy zmužilá,

Ne však mysl zasmušilá.“ –

Král mu na to odpověděl:

„Na Kulíška bych nehleděl,

S tím já arci hotov budu,

Tak že svému neujde osudu:

To mne ale bolí nad vši míru,

Že jsem dobrým přátelům ublížil,

Lehkomyslně jsem přidal víru

Tomu, čím je Kulíšek obtížil;

Lží mě překvapiv, vydobyl,

Že jsem první barony zhanobil.

Kýž jsem ostal na mém uzavření!

Ach, lítostí není k spomožení!“ –

Nato zas Lupardus přítel radí:

„Pane králi, více nebědujte,

Co se stalo, lehko se vyhladí,

Breberu jen obětujte:

Ať pan Mroulík se Zubíkem

Dostanou Breberu za náhradu,

Neb on vyznal být vinníkem,

Totiž že dal Kulíškovi radu,

By Křoupálka sobě vzal na stravu,

Sem pak dones’ jeho hlavu.

Co on radil Kulíškovi,

To poraďte na něj Zubíkovi;

Tak se vinník nejlépe trestává,

Když se na něm vlastní čin udává;

Takto právu zadost učiníte,

Též si ony pány zas smíříte.

Pak se všichni upřímně spojíme

K tomu, ať se Kulíšek uloví,

Tenkrát se mu více nepohoví,

Rychle šibenici ustrojíme.

Šibenice rostou všude,

První vrba k tomu dobrá bude,

Odkud Kulíšek, jak se uchytne,

Zrovna do pekla polítne;

Víc nepřijde šelma k slovu,

Snadno by se vylhal znovu.“ –

Král se nad tím zaradoval,

Milostivě rádci svému pravil:

„Hleďte, byste dál se mi zachoval,

Zcela hanby mne a smutku zbavil;

Smířit ony pány hleďte,

Rychle k trůnu je přiveďte,

Ať zde ve cti zase sedí.

Obešlete všechnu zvěř ku dvoru,

Ať to všichni a důkladně zvědí,

Jak nás kluk Ferina za nos vodil,

Na ty pány těžkou vinu lhal,

Jakou radu Brebera mu dal,

Křoupálek totiž jak tam pochodil,

Ať se všem ohlásí k vědomosti.“ –

Zubíkovo právo tím původem

Dosáhlo zákonné platnosti:

Totiž krmit se beraním rodem;

Tak jehňátka Breberovou vinou

Aspoň pravidelně hynou.

Hned Lupardus do žaláře běžel,

Šerhovi tam králův list okázal,

Šed pak, kde s Mroulíkem Zubík ležel,

Pouta baronův rozvázal,

Uctivě pak je pozdravil,

Řekl: „Vazby vás král zbavil,

Jíž vás nevinně obtížil;

Líto jest mu, že vám kdy ublížil,

Nebo ten jest nyní známý,

Který jej tak náramně ošálil,

Proti sloupům trůnu zle rozpálil;

Věřte, že ho více neomámí.

By vám vynahradil vaši škodu,

Právo udělil na věčné časy,

Pečenky si na hodové kvasy

Uloviti z beraního rodu;

Protož od té doby mezi bravem

Nejtučnější kus si vyhlídejte,

Svědomí si z toho nedělejte,

Nebo pravným to činíte davem;

Buď dobytek v lese, v poli,

Buď v ovčinci, neb kdekoli,

Všudy stejné právo máte,

Neb ve jménu páně vy jednáte.

Mimo to vám dovoleno,

Utiskovat vždycky všude,

Jak jen příležito bude,

Kulíškovo šibalské plemeno.

Tak vypusťte z mysle příkoru,

Ku sněmu se přihotovte,

Odřeknuvše dál se odporu,

Králi přísahu obnovte.“ –

Páni k této smlouvě přivolili,

Hned ji ovčí krví pečetili;

Od té doby dávným věkem

Zubík se svým rodem hladovým

Dávil právem takovým

Nevinné ovečky dravým vztěkem.

Král památku toho míru

Chtěl jak náleží oslavit,

A by páni měli u všech víru,

Nechal velký sjezd připravit.