VI. Zpěv.

Již do Ejipta vezen Jozeff, jen sy vzdychá a truchlí.

Na velbloudu sedě, ujede dál míli již mnohou.

Nic nemluví, jen sedí, k nebesům ruce chvílkami spíná;

Otrokem býti že má, to ví – a více se smutní.

Pak prohodí jen tiše: „O, můj starý, rozmilý otče!

Ach, kterak ty naříkáš!“ – k Chánan svých očí obrátí,

„O, kterak vzdychat budeš! hledati mne, po mně se ptáti!

O, nemilosrdní bratří! co vylžete otcy,

Když se bude po mně ptát, když vzdychaje bude mne hledat?

O, ubohý! jak bude lkát! těžce jak kvíleti pro mne!

Zdám se vidět, shrbeného želet, rukama lomit trpce!

Zármutek jistě ho ten umoří, do hrobu brzy schvátí!

O, nemilosrdní bratří! co řeknete otcy,

Když mne bude, s pláčem po poušti kráčeje, hledat?

Otče milovaný mně! ach, já tebe více neuzřím!

O, žel! moct nebudu slzavé tvé setříti líce!

K otcovskému se víc přivinout mně srdcy nedáno!

Ni sy budu kdy smít, postejskat otcy dobrému!

Zrak když zamkne ti smrt, když sprostí trpké žalosti:

Plakat ni tě budu smít, provodit ni tvé do hrobu kosti!

O, bych v náručí tvé padnout mohl, hořce když kvílíš!

O, bych v chvíly této směl zřít tebe, – tvou slzu setřít!

Marná ó naděje, kam vábíš mne? kam mne zavodíš?

Ztraceno pro mne jest vše! mně to štěstí nikdý nepřijde!

O, tebe víc neuzřím, tvé laskavé líce nezhlídnu,

Otče milovaný! – Ach, jsem otrok! – více tě nezřím!

Kdo ví, kam zavezou mne, neb v které octnu se zemi?

Zavřený kde vězet mám, mezy zděmi vlhkostuchlými?

Neb snad slunce kde vře, jak červ budu v písku se plazyt!

O, Jehovo, mou cestu řidiž! veď k cýli milostně!

Otce jsy mého vodil v cyzyně také vždycky bezpečně;

Jestliže pláče pro mne, ten jestli žel tuze ho svírá:

Těš, Jehovo, jej sám – a posylňuj stařečka!“

Ještěby dlouho tak byl naříkal a upělý vzdychal;

Však jeden z otroků těch udeřiv v bok jej, velel mlčet:

„Kdo, rozmazanče! bude vřečtivé tvé škvěky poslouchat?

Což jsy tak zpanštilý chlap? neb matiččin mazlíček měkký?

Pak vřešť, až prodají tě, – dost se ti dostane škvěku!

Až pak ti zmodrá zadek od žíly neb od karabáče!“

Lekne se Jozeff toho a třesa se, hnedle umlkne;

Jen pak potichmo slzý a svůj tiše zármutek snáší.

Páni pak Jozeffovi těšejí se jej draze prodat.

S ním z cela spokojeni jsouce, chovají ho pohostně.

Velmi se jim líbí, neb jest zrůstlý a krásný od tváře;

Více, že pracovitý a dělá že všecko ochotně.

Všem také jest zdvořilý, udělalby dle myšlínek všecko.

Otrocy když skotačí, zlolajícně neb svůj osud klejí:

On tiše někde sedí, reptání z ust nevypustí;

K prácy jiní honěni když jsou láním nebo bitím:

On sobě uloženou vykonal již dávno se smíchem.

Pak pomáhal lenochům zlostným těm jich konat prácy;

Y velbloudy jejich napájel, krmíval ochotně.

Vše toto pozorují kupcy, za to více mu přáli,

Otrokům odbojným za příklad ho představovali.

Jozeff y k vyražení jim mnohou píseň zazpíval,

Často y je rozesmál, zlou setřel y tíseň se srdce;

Jim také vypravoval o svém rodu, otcy předobrém,

Jak bude teď naříkat a jak doma kvíliti těžce:

K outrpnosti skoro lakomé že kupce y pohnul.

Mnohý propustit ho chtěl; než splnilli to? Špatněbys hádal!

Outrpnost však nemají peněz žádostiví kupcy.

Větší kde přemáhá zysk, tam není žádné lítosti!

Předc však Jozeffovi dělají vše, trávil by dobře,

Nad jiné otroky jej chovají nad obyčej vážně;

Sami co požívají, to Jozeff s nimi požívá:

Když jiní otrokové zaženou krutý ledva hlad skrovně.

Nastoupí zem Ejiptskou, hned když voda opadne,

Rozlitá když řeka Nýl přislibuje ourodu hojnou,

Když vyprahlá země napojí se k zrůstu novému,

Když každá bylina vznik béře a bůjně vyrůstá.

Místami již docela opadla a země se tvrdí;

Dále se dá putovat, jsou sylnice k jízdě též sušší.

Ještě jen kdes v nízku chatrče zříš plouti ve vodě;

Postavené na kolích, jak by, zdá se ti, dmuly se z moře.

Voda kde více není, zelená se ti louka y trávník,

Pomrvená tučným kalem dá ti zem ourodu hojnou.

V čtrnácti nevyroste u nás dnech tráva tak zrůstně,

Jako v Ejiptě za den zrůstává, – žnout se hned může.

V tom přiletí množství ibisů, čápů Ejiptských,

Šatanů, též bočanů, jestřábů, – ti všecko do drápů

Svých lapají, z močidel zobají neb svým nosem dlouhým,

Každý hltá, políká všecko, co přijde mu losem.

Neb teď na horkou vyřítí se zem všaké hlemejždí;

Slunce vyvábí ho ven, neb rádo se po zemi hemží.

Kuňkavé žáby také v močidlách své hody slaví

A radovánky drží, hlav svých vystrkují k sluncy –

(Tak výsost slunce prý měří – od ních Ejiptští

Měřit se naučili dýlku – věř, – chcešli to věřit!)

Žížaly, ještěrky, štíři, plémeno také hadí,

Ze země se vyryjí, neb rádi při sluncy se plazý.

Nastane teď od žab kuňkání a křehotání,

Do močidel drzké žbluňkání, křepké řechtání.

Tam tebe přivítají syčením svým háďata, štíři,

Hlav svých vyzdvihují, žíhadlem na tebe míří.

Však u prostřed plných kuňkání těch radovánek

Houf přiletí čápů, nad kaluží křídly zaklepše;

Žába utichne y had, hltavě neb zobáky je chvátí.

Nastane hned jiný škvěk a klapání a štěbetání

Od hltavé zvěře té, kvákání a krahulání.

Ibis zobákem neb svým pod páždí žáby polechtá,

Háďata rád políká, štíry do sebe také souká.

Však při tom od hlejždí zem Ejiptskou pleje a čistí;

Proto Ejiptčané jej co Boha ctí svého posvátně.

(Ibis také vynašel prý klistýr. Když neb se přecpe,

Vodu do zadku sy prý z Nýlu svým stříká zobákem.)

Však – kdo to jim povídal? – až z horké Ethyopie

Hejna se sem přiženou lvů, týgrů a vše zvěře dravé;

Jakby napřed věděli, že když v hojnosti jest trávy,

Teď že Ejiptčané jim k drání své krávy vypustí.

Strašlivě v nocy tmavé řvouce, z svých doupat vylezou,

Vše trhají, ač jim všeliká hrozý jáma y oupad.

Nedbají na provazy, ni pletky, ni špičaté kůly;

Sápou, rvou, žerou y Ejiptským voly posvátné.

Jakby z celého světa byla zvěř dravá teď se navedla,

Tak po rozvodnění každém do Ejipta se sběhla.

Však potěšíš sebe víc, na rolích když pracovat zhlídneš,

Vše chatrče zanechá a role své pilně vzdělává.

Ti příkopy kopají, by voda nasáklá vytekla

Do jezer, do močidel, pro potravu ibisům stálou;

Tam zas jiní vorají zemi a vláčejí uschlou;

Rejči zas tam ti ryjí, drtějí neb hrudu přeprahlou;

Ti do země semeno vesele již házý pšeničné; –

Bys žito samé jen syl, to neroste a v pšenicy se zvrhne; –

Jinde zahradnícy zeliny a květiny sázý; –

Zemčata žádný nezná, – cybuly sy jen libuje každý. –

Ohražují příkopy samorostlým trnovým plotem,

Neškodil by dobytek, každý potem dost se trmácý.

Pracuje všecko pilně, na polích lid, ptactvo se míhá;

Skončili jestli jednu prácy, již stíhá je druhá.

O, jakby rád se Jozeff přivinul k nim, pracoval v poli!

Jak potěšen bývá, když vidí jen tento lid rolní!

Z mládi neb byl naučen, štěpovat sady, sázet y kvítí,

Neb obilí do pole házet, neb vázati revy,

Jak potěšen, když vidí pilnost lidu pracovitého!

Pracoval s nimi-by rád, – „Však otrok jsem!“ – vzpomena vzdechne.

„Proč ale“ sám se diví, „nevidím ovečky zde žádné?

Zdaž nebyloby živo zde lépe stádo y pastýř?“

Však ale s podívením uslyší, že tento lid ovcy

Méně přeje, ač má pro ní důstatek pastvy y trávy.

Pochopit to nemoha, jen lituje ovcy tichoučkou;

Mní, povodeň častá působí snad zlou tu nepřízeň.

Tím mezy chumláním ujeli zas některé míle,

Neb lakomí kupcy byliby radč blíže u města.

K místu pak teď přijdou, jsou příkré kde skály granytné,

Jeskyně mnohé také, v nichž ohlas opáčný se valí.

Zastavuje všecky průvodce a přísně prohlásý,

Bůžka by každý vyňal svého, jej ctil a ho vzýval;

Neb prý v těch škulinách skalních obydlé své mají

Bůžkové, jenž ohlas sebe zvou, lidi mámiti znají;

K tomu umí podvodnícy ti, zavodit pocestné.

Nám aby neškodili, budeme jim zápaly pálit.

Zvlášť ohláskové jsou žertovní, ti klucy malí

Z toho sy smích dělají, když mohou šálit pocestné.

Já tedy rozkazuji: „Své každý drž bůžky v rukou,

K skálám těmto je stav; osudu ať ujdeme zlému!

Křičme co hrdlo stačí, uslyšel by ohlas volání,

Nám by osud pověděl, zdaž náš bude příchod sem šťastný.

Čím častěj ohlas to volání naše opáčí:

Tím šťastněj podaří se tu nám, vše dobře se prodá!“

Z uzlíku hned každý vytahuje bůžka.

Smíchem se neudržíš, bys viděl tyto mužky potvorné.

Postavy tu uvidí Jozeff trpaslíků mrzkých,

Neb podoby drzých nemilých nevěstek nevzorné,

Neb suchopárné také, podlouhé postavy mužků.

Obracý je k skalám a křičí: „Kroť ohlasa, bůžku!“

Tento tam s kozlovými rohy bůžka vystrkuje k skalám;

Koňská jiný kopita, opičí má tento tam tvářnost.

Jak nemotorní jejich jsou bůžcy, tak jsou také kejkly.

K nim slova neznámá brebencý, – mní je udobřit.

Jen žádného Jozeff bůžka nedrží proti skálám;

„O, jaké provozují bláznovství!“ u sebe myslí.

Však nenadále se naň oboří hned lůza otrocká:

Proč žádného nemá, nedrží také bůžka, ni vzývá?

Mocně mu nastrkují do rukou jen z hlíny božíčka.

On pak hledě do nebe, „Jehova“ dí, „dávno jest Bůh můj.

Já podoby neznám ty, ni z hlíny, ni z mědě, ni zlaté;

Než Tvorce mocného, jenž svět y všecko, co na něm,

Nás lidi, ptáka y hmiz, zůřivého lva y také stvořil;

Vzývám jen tohoto, povede on nás brzy k cýli!“

Otrocy chtí se na něj obořit, však kupcy ho brání;

Neb zamilovali jej a vážili vždy sy ho velmi.

„Nechte ho!“ z nich jeden dí, „Jehovu známť já také dobře.

Ještě se pamatuji, že někdy též náš bůh on býval.

Nechť sy jenom jeho ctí: my naše budem bohy ctíti;

Ohlasa my kroťme a volejme, hrdlo co stačí.“

Všickni teď dohromady křičejí a chřtány rozevrou,

Bůžkami tak kejklí, že budeš mnít, skáčí že skočnou;

Tak veliký jest povyk, že nevíš, co hláholá ohlas,

Zní takový vřeskot, že neznáš, co skála opáčí.

Pak je okřikne jeden: „Což mníte, že ohlas je hluchý?

Hluk vedete takový: že může bůh potratit sluchy!

Ať jeden táže se ho na osud náš, zápal ať pálí.

My pak poslouchat budem, co on nám zpátky ohlásý!“

Béře hned přednější pánev a všem mlčet velí,

Zápal na ní pálí, k skálám volá, bůžka se táže:

„Mocný jsy, ohlase, bůh! jenž znáš lidu příhody vesti,

Pověz, zdaž budem mít štěstí tudy, nebli neštěstí?“

Z hluboka ohlas hučí – posledně pak hláholá: „Štěstí!“

„Hlásej, nejdražší které tam bude k prodeji zboží?“

Ohlas hláholaje, posléz zní: „„Pachole Boží!““

„Kdo nejvíc stříbrem naplní svůj trhový pytel?“

Ohlas po čtyrykrát opáčí: „„Jehovy ctitel!““

Kupcy radosti plní, hned odtud dále se berou.

Tím pak Jozeffovi víc přejí a dobře ho hledí.

Teď poprvé zhlídnou řeku Nýl, plodnou a velebnou.

Z vrchole ji vidějí, do moře nádherně jak padá;

Jasné slunéčko se v ní zhlíží, v nějakem co zrcadle.

Krásný na to pohled s utěchou je zastavuje všecky.

Na tisýc pluje tu ryb, jenž mít zlaté hřbety se zdají,

Rychle jak střela neb šíp se proháníce, skoky provodí;

Telata, mořské koně tu vyvodí žbluňky sy drzké,

Honí po loupeži se, do hlubiny soky své táhnou.

Plouti také uvidíš velikých lodí dost a korábů,

Jenž do Ejipta vezou, co vzdálené země kde plodí.

A veselé radovánky dějí se od plavců v korábích,

Hudby jejich daleko do kraje rozlíhavě znějí.

Všecko pak když raduje se, skočí z korábu dva chlapcy,

Koupati se chtícý, plavcy ač dosti jim brání.

Sotva pak v koupání počali radovánky své vesti:

Tuť krokodýl se vyskytne brzy a po chlapcy se žene.

On do lodě spěchá, – krokodýl však tlamu rozevře,

Do hlubiny chlapce táhne a jak štíhle ho pozří,

An z korábu na to všickni jak omámení hledí.

Hudba utíchne y zpěv, – a všickni užásnutí zblednou.

Kadidlo dost pálí, krokodýl by chlapce zas vrátil:

On na obět nedbá, nemíní, co zchvátil, navrátit.

Naši pak pocestní z místa toho hnou se hned dále,

Chlapce-li předc pustí, nadarmo se zpátky ohlíží.

Dál poněkud zajdou, spatří Likopolis město.

Chrám tudy vlk žravý má, y jemu jest město posvátné.

Každodenně se mu zde ve stříbrné vaně podává

Vše do sytosti zvěře, beranů, také kůzlat y ovec.

Město to objeli jen, nebylo zde jisté kupectví,

Často neb lidští vlcy se v tom přechovávali městě.

Druhý den uvidějí Heliopolis město to slavné,

Posvěcené sluncy. Tam prý také jsou nocy jasné;

Neb když Osyrys bůh sy ulehne a přestane svítit:

Lamp tisýce tu musý se třpytit na jeho chrámě.

Město jen to projedou, ani se na chrámy ohlídnou.

Kde se neblýská zlato, žádných tudy šmejdů pro kupce.

Kdybys ani nevěděl, že k hlavnímu městu se blížíš,

Houfy tobě karavan do Memfis cestu okáží,

Jenž k tomuto městu ze všech světa dílů přicházý;

Zbožím stížený tak, velbloud pod tíží až klesá.

Jozeff vidí náramné, jak věž, přihánět sem slony.

Kůň jako svým ocasem: slon velký tak svým nosem klátí.

Ukované v řetězých týgry sem vezou y levharty;

Po slonu, velbloudu opice také šklebivé lezou;

S člověka některé jsou vejšky, však chlípné a mrzké.

Zas menší jiné jsou, též šeredné, žertovné a vtipné.

Však když otroky též zhlídne, jej srdce zabolí:

Sylné jonáky y mdlé starce y dívčice krásné,

Bílé, také černé, y dívčice jak uhel černé.

Mnohá na hlas pláče, tiše ta slzy hořké prolívá.

Jak dobytek je ženou až k bráně města velkého.

A karabáčem šlehaj’, znamená se až od krve cesta!

Neuvidíš s hovadem kterým tak nakládat ukrutně!

Radč opicy mrzkou pohladí pán, s ní sy zahrává:

A s ubohým člověkem, otrok že jest, tvrdě nakládá.

O kterak Jozeff teprv Jehovu velebí, se mu klaně,

Že jemu mírnější dal pány a laskavé na se.

Vejš poněkud vyjdou, a svět nový patřit se zdají;

Memfis že slavný to jest, cýl cesty, vůdce okáže.

Odkryje v slávě celé teď se jim královské to sýdlo.

Tuť pro obyvatele y kupce příjemné jest bydlo.

Na břehu té řeky Nýl v rovině vyvýšené leží.

Mnoho okáže se ti strmícých až do nebe věží,

Chrámů a paláců množství nesčíslné zhlídneš;

Myslíš, pohromadě všecko že přebývá tu božství.

Nejvíc královský palác ti padne do očí;

V něm celé město že jest nádherné, sy snadno pomyslíš.

Zahrady v něm uvidíš, v níchž všecko se míhá a chvěje,

Všecko se tam zelená a všecko tam krásně již kvete.

Krásná vyhlídka jest z ních, a z jednoho křídla paláce

Město vidíš, řeku Nýl, za řekou y rozkošné tvrze.

Vůkol paláce uzříš měděnné se ti třpytiti věže,

Slunce jak rozbleskne, že budou se ti ze zlata zdáti.

V této vyhlídce brzy až k městské se bráně přiblíží;

Na ní se (Queff ji koval) ze zlata stkví ryzýho báně.

Však kdos jim brání dálejší průchod do města:

Neb s velikým nářkem se vede teď průvod přesmutný.

Hned s velbloudů musý každý slézt v chvíly tu smutnou;

Neb – ach, nastojte! – vše ibisa k hrobu provázý.

Chrám měl, žab do syta: ubohý předc scepeněl bůžek;

Neb přenáramný mu had žaludek prý přecpaný sevřel.

Vycpaný teď kořením, voňavou také zmytý vodičkou!

K hrobkám kněz ho nese a řve, jako bylby ubitý;

Řvát mu také pomáhá houf žen rozprostovlasatých;

Tuze tak jej želejí, pěnami až od huby kaní.

Ještě povyk horší sy vedou Annbisovi kněží,

Jenž mrtvé balšamují, – za nimi obecní lid běží.

Hrobky pro ibisy jsou zděny z granýtu tvrdého.

Každý ten zbožný čáp klenutý má pro sebe hrobek.

Ibisův jak přešel průvod, do brány hned vejdou.

Nikdo tu prý nemusyl své zboží stráži vykázat:

Každý byl rad viděný, kdo své přinesl zboží do Memfis.

Některý víc koupil, než snad peněz z města ven vynesl.

Hned se jim otvírá ulice široká, také dlouhá;

Jsou neb uzoučké jiné, že ledva se slon tudy plouhá.

Tak vysoké domy jsou, že hlavou točila-by ti závrať,

Z půdy bys dolů hleděl, v ulicy co luza provádí:

Ten tudy provolává, že osud každému uhodne,

Duchy že v mocy své má, posavád že nechybil nikdý;

Zas jiný – hvězdář jest prý, – neb ze dlaně hádati umí,

Dobré jen předpovídá, a za malý žádá penížek;

Tam opice směšné před lůzou šprýmy provádí,

Na lid se ošklebuje, – peníze lid předc za to házý,

Ti metají kozelce aneb po provaze skáčí;

Za peníze se mrská zas jiný, v kotouč neb se stáčí.

Tu ulicy přejdou, přijdou na místo okrouhlé.

Chrám tu nákladný stojí, – spěchá doň mnohý Ejiptčan;

Vůkol něho stojejí řadami granýtové sloupy;

Skryl by se před parnem zbožný y koupil tu obět.

Na vchodu do chrámu jest pavlač mříží se zlatou;

Jsou z alabastru na ní sochy vejšky a šířky obrovské;

Dvě z ních mramorovou tabuly nádherně pronáší,

S vrchu se blankytná nebesa a lazurová snáší,

Písmenmi na tabuli zlatými jest nápis ten čísti:

Každý své skloň koleno, bydlí zde bůh velký, vůl Apis!

Kupcy pak jsou tak tupí, že sy Apisu hrubě nevšimnou,

Na to jenom myslí, by do hospody vrazyli spěšně.

Hrozný se strhne povyk a všecko jak zmámeno chodí,

Každý lomí rukama, běhá hořem z místa na místo.

„O, by se uzdravil zas!“ pro něho se až do krve šlehá;

Neb – ach, nastojte! bůh Apis se rozstonal těžce!

Žrát ani pít nemůže, ni pohledět na zlaté jesle;

Dost léčí ho kněží, drahými ho vodami myjí,

Dost mu kadidla sypou, lijí také klystýr do zadku:

Však ale darmo jest vše; předc Apis natáhne své kelky.

Ach, žel! – Přírodo, plač! Ejipta bůh zcepeněl velký!

Smutná tato novina zahučí hned po celém městě.

Obleče v smutek se vše a trhá krutě se sebe vlasy,

Lkaje, v prsa se tepá a ouprkem k chrámu pospíchá.

Pro tlačení veliké musejí však zavříti dvéře.

Kdo jen jest zbožný trochu, chce Apisa uzřit mrtvého;

Neb prý laskominy po sobě také vůl mrtvý nechá.

Však když odstrčený ode dvéří jest vola mrtvého:

Zůstane stát smutný, osudu se pak zlého obává.

Nastane truchlivý škvěk, řvání skučivé a žalostné.

Tenkrát že svět pomine, myslíš, tak hořké jest lkání.

Hned musejí přestat – neb každý v slzech jen se brodí –

Vše veselosti a hry, y domy rozkošné se zavrou.

Rozprostovlasaté také sem ženy v škvěku přiběhnou,

Ukryly svou by žalost, tvářičky sy plénami zastrou;

Škvěky žalostné vedou, trhají také s hlavy sy vlasy,

Zavilé prsy tepou – nastojte! jejich škoda krásy!

Veškeren lid naříká pro Apisa, pláče žalostně.

Kněz ale nejvyšší vystoupí – všem mlčet káže:

„Želte, Ejiptčané!“ dí, „ach, želte Apisa smutně!

Pryč odešel brzy nám, ač dlouho žít ještě tu mohl.

Jaktě byl tlusťoučký! krásné rohy měltě jak jelen!

Zadkem jak vyhazoval! jak stavěl své ploskaté nohy!

Jaktě to krásný byl vzhled, vyvalil když velké své oči!

Jaktě mrskal ocasem, bezbožný-li kdo se přiblížil!

Ach! ach! – ten již jest tam! vůl balšamuje se již velký,

Jak to bohu patří, by dálo se všecko posvátně.

Vycpaný až kořením bude Apis, pak k pohřbu se mějte;

Vzdejte poslední mu čest! – oblecte se v truchlivý smutek.

Kněží již vysláni jsou, by nového zas Apisa zhlídli:

Zas se budem veselit; neb vidím, že ho šťastně naleznou.

Však ale do té doby ať panuje na zemi smutek!

Zapovídám veselosti y hry, také obchod kupecký,

Kejkly a hudební radovánky, a hluky veřejné,

Dlouho tak, až přivedou nám Apisa, vola nového!“

Kupcy nerádi slyší, beze zysku že trávit čas mají,

Škaredě se mračí, na nešťastnou příhodu lají.

Rozkazu však se poddat musejí. Hned otroky zavrou;

Jen Jozeffem milým nakládají mírně po vždycky.

K toulce zahálku tuto užijí a město prohlíží;

Jozeff jen s nimi chodí, obslouží všecky ochotně.

Králova k palácu přijdou, však přán není přístup;

Neb za nečisté drží Ejipští všecky cyzynce.

Vůkol jen prohlídnou stavení to stkvostné, nákladné;

Zahrady pozdálečí zhlídnou, v nich vše kvete libě.

K jednomu teď přijdou chrámu, jenž kozlu byl staven.

Zdaleka okazoval to celý zlatý chrámový nápis.

Jsouc’ puzeni jakýmsy hlukem, do chrámu též vejdou.

S podivením vidějí, divoce jak všecko se točí.

Když zatím v Apisově chrámě vše pláče žalostí:

Tu s divokým pokřikem okolo vše kozla sy skáče.

Nestydaté tu ženy kolem něj drzce sy kutí;

Tvář se studem zardí, tak vedou sy vztěklice mrzce.

Rozlobený kozel mní, že v závod se s ním trkat chtějí:

Zlostně tak trkne do nich, až kosti se v ních hrkat zdají.

Dále zas pokračují, chrám padne jim do očí jiný.

Každý odtud s smíchem vycházý. „Snad veselohry“

Kupcy praví, „se tudy provodí?“ Doň také vstoupí.

Smích zdržet svůj nemohou, opice jaké šprýmy vyvodí,

Drzké kozelce mece, po jedné neb skáče sy noze;

Všecko že smát se musý, bys umíral, k smíchu tě nutí.

Obětí dostane dost, neb každý jí házý oříšky,

Cukrované mandle, na mlskách ni božkovi scházý.

Na koho ušklejbne se, ten mní, že ho potká neštěstí;

Ten den se všeho hrozý, radč kdes sy do kouta zaleze.

Když veselohru vidět chce kdo, k opicy sy vyběhne.

Někdy podrápán jest dost, – proč – dobře tak! – bůžkem pohrával!

Kupce pak pozdržela ta hra, až slunce zapadlo.

Spěšně do hospody jdou – a k jinému divadlu přicházý.

Neb, ach, nastojte! před vraty tu Isysy kvějí

A rukama lomějí pro hoře rozcuchané ženy.

O, jaký zármutek zas! Měsýček nebo své rohy tratí!

Čtvrt se poslední mizý! ubohý, ach! kdy se zas vrátí!

O, to jest tragedye! Uslyšíš tudy škvěky žalostné.

Snadno pojít můžeš, bys srdce měl tuze cytedlné.

V hospodu svou vejdou; ale Jozeff jak zmámený stojí.

„O, co jsem za nepravost,“ dí k sobě, „co spatřil za mrzkost!

O, Jehovo mocný! což tak tebe člověk zapoměl?

Což nepřipomenulo, žes Ty Bůh! to hvězdnaté nebe?

Vola tu y opicy, vlka, kozla též ctí jako Boha:

A Tebe, Stvořitele, ni od jména znáti se zdají!

O, jaká zaslepenost! A tudy mám já prodán býti?

Zpuštění to veliké den odedne zhlížet a plakat?

Chraň, Jehovo, mne Sám! Jen chcy tebe vždy, Bože, vzývat!

Byť celý svět třeštil: Jehova bude mým Bohem vždycky!“

Dlouho to však netrvá, hluk najednou vznikne radostný.

Každý, v rukou co drží, zahodí pryč, vejskne radostí;

Ouprkem k Apisovu divoce vše chrámu pospíchá.

Neb prý Apis nový přiveden do chrámu jest šťastně.

Každý skokem běží, co noha jen stačiti může;

Neb rohatého Boha uvidět chce každý co nejdřív.

Má rohy pozlacené, z voňavých věnec na hlavě kvítků.

Tak jest okrášlený vůl, od zástupu obskakovaný.

Nastane vejskání, trouby také bubny tu znějí;

Skáče sy vše vesele, držejí radovánky se hlučné.

Od hluku vůl splašený zle sebou trhá, strašně se zpouzý:

Sotva kněží udržet ho mohou, ač sylně ho drží;

Předc divoce sy kutí, potrkat své ctitele hrozý.

Hnedle kynou mlčení kněží a vypuštěno množství;

Neb prý ten nový bůh nepřivykl posud na svoje božství.

Zavře se hned také chrám, kněz s pavlače chrámové káže

Všem vesele živu být, – ať počne se prodej y koupě,

Hry veselosti také. A hned jest vyvěsen nápis:

Vše se raduj! nalezen nový jest vůl, velký bůh Apis!

Kupcy hned rozkáží svým otrokům, zmýti se čistě;

Zejtra že začne se trh, hleděli-by přichystáni býti.

Otrokyně voňavou vodičkou též by se zmyly,

Kvítím krášlily hlav, prodaly by se na trhu draze.

Dvojnásobný pokrm jím káží dnes dáti;

Neb Ejiptští suché nechtí prý otroky koupit.