VI. Zřel zástupy – své opouštěly chaty,

Zřel zástupy – své opouštěly chaty,

své teplé krby, malé svoje děti,

v kraj cizí táhly v divné, pestré změti,

kříž neslo krzno hrubé, pancíř zlatý.

Kříž na praporech vlnil se, vše ztráty

proň rádi nesli. Vichřicí dál letí...

Co Hlad, co Mor, jenž spěl jim ve zápětí?

i mroucí všichni pěli: „Svatý! Svatý!“

Pro Kristův hrob, nad kterým kříž ten svítil,

se každý jako slepý v řeže řítil,

a sílu obra při tom v hrudi cítil.

A poutník řek’ si, zbrocenou skráň potem

a srdce zdrané pochybnosti hrotem:

Zda vědí, proč jdou? – Zda-li za životem?