VI.

Král, Jeho Milost, uvedl

ji tedy ke Své dceři,

a baba ihned princezně

tep a tak dále měří.

A vidí její tělíčko

tak zhubenělé, zchudlé,

a srdečně se podiví:

„Chudinka, jako nudle!“

„To ale přejde,“ povídá

a do práce se dává,

„za týden bude princezna

zas jako rybka zdráva.“

A mimochodem při tom se

zmínila panu králi,

že její syn je u dráhy

a službu že si chválí –

Však že by tuze prosila,

pan král kdyby tak trochu

velikou Svojí protekcí

přitlačil tomu hochu.

On, synáček, prý známost má –

když ale jeho touze

je na újmu, že doposud

je praktikantem pouze!

A rád prý by se oženil

s bohatou, hezkou, mladou, –

prý kdyby takhle mohl se

stát panem vrchním radou – –

A co se týče princezny,

do týdne prý se spraví,

pan král aby si starosti

vypudit ráčil z hlavy...

Pan syn v úřadě přeskočil

ouřadů asi dvě stě,

návratu zdraví, bohužel,

je pořád něco v cestě...

Uplynul týden, v němžto prý

se nemoc jistě poddá –

ej, bylo s babou, toť se ví,

zbytečných řečí škoda.

Pan syn měl vrchní radovství

a dekret strčil v kapsu,

princezna, jako před tím, je

dál se svým zdravím na psu.

Nic nepomohla zázračná

ta známá dvorní myčky –

a té hned kufr složili

do staré dvorské bryčky.

Dostala knížku, vyvezli

ji z královského hradu –:

že prý jí pěkně děkují

za každou příští radu.

Král, Jeho Milost, ráčil se

již tuze, velmi zlobit,

v Nejvyšší Jeho blízkosti

byl nebezpečný pobyt.

A ráčil projeviti Své

vznešené přání, aby

hrom horoucí již pomlátil

setsakramentské baby...

Vznešené srdce Otcovské

mučila bolest náhlá,

Nejvyšší Jeho obočí

pak zlověstně se stáhla.

To znali již: s Nejvyšších rtů

pak hromobití padá,

když Jeho Milosti se chví

Nejvyšší Jeho brada.

Tu ihned raděj na míle

se vyhnouti Mu z dáli –

zle bylo s tím, kdo do cesty

by přišel panu králi!

Mrzutě dneska ulehal

do královských Svých peřin,

v Nejvyšším srdci tísněn jsa

obavou o stav dceřin...