VI.

Opustil milou, – jinde se baví,

na zámku hlučnou veselku slaví.

Zrazená milka po břehu bloudí,

němá a hluchá, bolesti plná. –

Pod břehem řeka divoko proudí,

víry se tvoří, pění se vlna.

Nad tůně šumné dívka se kloní –

na zámku v dálce k oddavkám zvoní.

Nalezli dívku v pěnivém víru

chladnou a bledou. – Hrob tichý pro ni

na břehu řeky vykopán rychle.

Pod kyprou zemí v klidu a míru

spi sladce, na vždy srdéčko ztichlé! –

Sotva že půlnoc zazněla z dáli,

na mokrých lukách bludičky vzplály,

ve svitu luny nad řekou sinou

příšerné mlhy tiše se vinou.

Po dutých vrbách od sněti k sněti

roj nočních ptáků bez hluku letí.

Zpěněné proudy i šumot tlumí –

Nad břehem jen se černá hrob nový

ve stínu vonném nízkého křoví.

Křoví se chvěje, šeptá a šumí.

Z nového hrobu stín bledý vstával,

stín mrtvé dívky zvedá se výše,

rukama lomí, smutně a tiše

po lukách letí. Zrosená tráva

nehne se pod ní, nespadne rosa,

půdy-li nožka dotkne se bosá.

Daleko vlaje měkký vlas její,

bolestí tichou ňadra se chvějí,

stopy jsou bolu na líci svadlé,

vráskami zryto ledové čelo,

z chladné je mlhy setkané tělo, – –

však oko její hluboko vpadlé

divokým žárem hoří a plane. –

Větřík ji nese přes vonné kvítí,

za její stopou bludičky svítí.

Kam její cesta? – Kam větřík vane!

od řeky k zámku výše a výše. – –

V zámecké síni mladý pán leží, –

po jeho boku ženuška svěží

pokojně dřímá, pokojně dýše; –

však její pán se najednou budí,

divná mu úzkosť projela hrudí. –

Měsíčná záře v oknech se míhá.

Přetřel si čelo, s lůžka se zdvihá,

otvírá okno, dusí ho cosi,

úzkosť mu v duši zatíná spáry.

Tichá noc venku. – Lehounké páry

od řeky k zámku větérek nosí. –

Na římse staré obláček bílý

vzdušným se křídlem zachytil maně –

a pán se chvěje, pozbývá síly,

horoucí čelo ukrývá v dlaně.

„Bože můj, jistě oko mne mýlí!“ –

Stín jakýs bledý v okně se míhá,

dvé chladných paží k němu se zdvihá,

dvé žhavých zraků podivně blýskne.

Pán horké čelo pěstěma tiskne:

„Čeho tu hledáš, příšero hrozná?“ –

Stín před ním stanul, chlad mu vál v líce.

„Jen hledni na mne! Neznáš mne více?

ó, tvoje srdce jistě mne pozná!“

odvětí pánu smích trpký, dutý.

„Miláčku, vím to, nejsi tak krutý,

milenku abys nechtěl už znáti!

Chladno je venku, mlhy jdou z lesů,

já na tvých ňadrách přišla se hřáti.

Pojď, jako jindy, půjdeme v plesu

po cestách polních, přes vonné luhy,

v objetí těsném, rozkoší němi, –

co jeden myslí, uhodne druhý.“–

Pán div že hrůzou nepadne k zemi,

krev se mu mrazem ve hrudi sráží.

Stín bledý, hrozný k němu se shýbá, –

tiskne mu hrdlo dvé chladných paží,

dvé chladných retů v líce ho líbá, –

divokým žárem však oko sálá. –

Pán sotva dýše, jakoby skála

na hruď mu padla. Zavírá oči, –

stín mrtvé dívky k němu se vine,

kol boků se mu jak mlha točí

zlatý vlas její. – Kam ona kyne,

tam on se béře, jen hlavu níží.

Na okno stoupá, po římsách kráčí,

závrati nedbá, po zdi se plíží.

Ze zámku vyšel, – nohy mu smáčí

zrosená tráva na šírém luhu.

Stín mrtvé dívky dále ho vede. – –

Po lukách táhnou mlhy se šedé. –

Tu potok blýská a kolem v kruhu

olše a vrby bez hnutí stojí. –

On slyší šepot, jakoby z hrobu,

dech cítí chladný na tváři svojí!

„Znáš toto místo? Na dlouhou dobu

pro svoji lásku útulek milý

my si tu našli. Stínem nás kryly

staré ty stromy za jasné noci – –

Slyšely tvoje přísahy vřelé – –“

A pán se zachvěl po celém těle.

„Pro Boha!“ zvolal. A divnou mocí

v čelo ho pálí ohnivé zraky, –

zaznívá temně: „Nevolej Boha!

Přísahy tvoje slyšel snad taky!“ –

Dále, zas dále přes luh i lada! –

A pod ním klesá umdlená noha. –

Kde potok tichý do řeky padá,

rákosím pokryt močál se tvoří.

V nehnuté vodě trouchniví stromy,

bludiček hejno nad bahnem hoří.

Bledé se luny paprsky lomí

v kalužích mrtvých, nad nimiž plovou

lehounké páry ve chladném vzduchu.

Lehounké páry, – či zjevy duchů?

Stále se mění v podobu novou. –

Ve svitu luny žen stíny letí,

rukama lomí, vlas měkký rvou si,

na bílém rouchu krev vidět lpěti.

Tam stín se choulí, jako když rdousí

mladičká matka děťátko svoje. –

Zas jiných zjevů mihnou se roje:

Dívčiny bledé zvolna se nesou

nad bahnem mrtvým se slzou v oku,

chladné jich údy hrůzou se třesou,

bez vlády ruce klesají k boku,

bílé jich nohy v bahno se boří,

klesají, mizí v bahně a kalu,

k nebi jen dlaně zvedají v žalu. –

Nad kalnou tůni bludička hoří. – –

Pán zámku ztýrán k močálu přišel, –

tu se mu zdálo, jakoby slyšel

tisíce vzdechů, nářek a lkání.

Chce stavit kroky, marně se brání,

stín mrtvé milky dále ho vede,

ret její cítí na tváři bledé

a krev mu stydne. – Zděšen se táže:

„Kam mne to vedeš?“ – Studené páže

kol hrdla jemu těsněji vine,

kmit’ se jí úsměv po tváři siné. –

„Znáš ony stíny? Mlhou se zdají, –

úpění jejich zalétá k tobě. –

Oběti lásky v bolech tu lkají. –

Smutno jim, smutno ve chladném hrobě,

na svět se vrací za jasných nocí. –

Dnes prvně kráčím do jejich sboru, –

pojď se mnou, milý, – zanechej vzdoru!“ –

Pán sténá, chraptí: „Pekelné moci!“ –

Stín mrtvé dívky vztýčí se před ním,

on klesá zdrcen pohledem jedním

a ve sluch vniká sykot mu hadí:

„Dobře díš! Peklo z hrobu nás pudí,

peklo, jež plane pod naší hrudí,

ta bolesť divá, kterou jen chladí

horká krev toho, kdo v nás ji vzbudil.

Nuž dále, dále, milý můj pane,

čekají družky, a v prsou plane

horoucí peklo!“ – Dále ho pudil

stín bledý, děsný a jeho noha

počala klesat v bezedný močál

a marně volal na pomoc Boha

i mrtvou dívku prositi počal, –

marno vše, marno, – hlouběji klesá,

vidí a slyší, jak vůkol plesá

duchů sbor děsný, k němu se řítí,

vpadlými zraky divoko svítí,

vztahuje po něm tisíce paží,

s výskotem divým líc bledou šklebí.

Nebohý ruku pozvedá k nebi,

stínů roj v bahno, tlačí ho, sráží.

A jeho družka s plamenem v oku

ustoupila teď od jeho boku,

nedrží více paží ho chladnou.

„Ty’s propad trestu!“ s sykotem praví.

Příšery děsné s jekem naň padnou,

on cítí, kterak v močál se tmavý

pomalu boří. Zoufale pěstí

zlatého vlasu družky své bledé

chopil se ještě, – pro svoje štěstí. –

Poslední zápas se zhoubou vede,

posledním dechem klesaje volá:

„Odpusť mi, spas mne pro lásku svoji!“–

A dívka zase u něho stojí,

z bahna ho zvedá mrtvého z pola,

s úsměvem milým nad ním se shýbá,

líbá ho, líbá, stokrát ho líbá.

„Mou lásku voláš? I na mém hrobě

z mrtvého srdce ozve se tobě!“ –

Sbor duchů divých skučí a víří,

proti ní zrakem i spárem míří.

„To naše oběť! Sama’s ji dala!

Souzen byl tebou! – nebo jsi lhala?

Pravda to? pravda? Trest tebe stihne!“ –

Stín bledé dívky hrdě se zdvihne,

proti jich davu pozvedá ruku,

smutný se úsměv na rtu jí mihne:

„Největší pro mne připravte muku!

Mou lásku volal, – ozvala se mu!

Ve hrobě, v srdci, které už hnije,

přece ta láska plane a žije, –

nechte ho jíti, – konec je všemu!“ –

U bažin blízko nalezli z rána

ve mdlobách ležet mladého pána.

Sotva se z těžké mrákoty budí,

ku břehu rychle posýlá stráže,

hrob nový rychle otevřít káže;

kůl těžký probit dívčinou hrudí.