VI.

Podél Labe k blízkým lesům

kvetoucí se šíří luka,

po těch lukách středem běží

úzká, pískovitá cesta,

po té cestě hýbají se

nyní volným, dlouhým tahem

klátící se slunečníky,

jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest –

třicet bys jich napočítal;

světlé dámské toiletty

pod nimi se pestří v slunci,

kolem nich pak s prava, s leva,

napolo k nim obráceni,

pošvihujíce si hůlkou

poskakují seladoni.

Slunce jakby lilo oheň

z modrošedivého nebe

na tu louku. Země pálí

pod nohama. Sprahlá tráva

temníc schlipuje své listy.

Hlavy kvítků visí dolů,

jakby byly nalomeny.

Intensivní těžké vůně

leží ve vzduchu. Sta cvrčků

plní pekelným jej vřeskem,

zdá se, jakby miliony

kapek taveného kovu

tříštily se o skleněnou

desku...

Tlusté dámy v sboru

pracujíce kapesníky

po svých lících libují si

každou chvíli: „Je to počas!

Vydařilo se to dneska!“

Plavovlasé, modrooké

dcerky patricijské kráčí

plny štěstí. Jeť jim svátkem

taký výlet. Staré vtipy,

každý nejhloupější nápad

jejich dvorných kavalírů

odměněn je vděčným smíchem.

Jejich prázdný, mělký život

v dnešním dnu má nový mezník;

budou totiž vzpomínati

asi takto: Za čtrnáct dní

po tom, jak byl onen výlet –

a tak dále. Ubohé ty

naše dcerky patricijské!...

Do čtrnácti roků sedí

s kratičkými sukénkami,

s vlásky na zad sčesanými

v školní škamně svého města.

Pak se pošlou starým zvykem

do Zákup kams k zbožným sestrám...

O vánocích ukážou už

matky se slzami blaha

čistě psaná blahopřání

v čisté němčině. Dva roky

tráví tak tam, navrátí se

v dlouhém staromodním šatu,

vlas nad čelem rozčísnutý,

v zadu visící dva copy,

s okem sklopeným vždy k zemi

a s zásobou vědomostí.

Šťastná máť ji vede nyní

do světa. Jdou k panu správci,

purkmistrovi, ku všem radním,

ku všem městským kapacitám.

Dcerka je tak tichá, skromná

jako fialka. Máť září:

bezvadně se vyjadřuje

dítě její v druhém zemském;

od jeptišek přivezla si

kupu svatých obrázků

za pilnost a dobré mravy;

doma všude jest jí k ruce,

spolu vaří, pere, žehlí;

otci k svátku tajně chystá

pestrobarvé střevíce,

kolem páté odpoledne

kráčí s modlitební knížkou

přes most v ono druhé město

a tam v chrámě klečívává

vždy po celé požehnání

před zázračným obrazem.

Za čtvrt, za půl roku na to

zponenáhla přijde změna:

copy zmizí, vlasy z předu

nad čelem jsou přistřiženy;

šat je ušit podle mody;

svaté obrázky své rozdá

mladším svojim sourozencům;

v neděli jen jde v chrám Páně

a jen proto, že to zvykem;

vynajde si přítelkyně,

s nimiž během čtrnácti dnů

věčné přátelství si slíbí,

které až i měsíc trvá;

památník má, kam psát musí

každý tvor, jenž s ní se setká;

potulný pak mistr tance

zasvětí ji v umění své

(jednou za rok s matkou jede

do Prahy v čas karnevalu

na ples studentský); čte ráda

(matka chtíc, by nepozbyla

klášterních svých vědomostí,

odbírá jí „Gartenlaube“),

často při lektyře pláče;

Wernerku a Heimburgovou

pozře tak, jak máti její

vyssála kdys Marlittku;

z našich poetů si cení

ty, jež zná: Jablonský, Hálek,

milostné ty jejich verše

do jednoho opíše si

v album zlatě oříznuté;

dvě hodiny denně šije

na své výbavě, již chystá

bona fide plna předtuch;

k podvečeru chodívává

po náměstí s přítelkyní,

svěřují si ty své touhy,

svoje snění, však jen z pola:

v hloubi její duše leží

vždy rek jakýs, baron, hrabě,

důstojník či aspoň doktor;

dvě tři platonické lásky

uzavírá se studenty;

proti nástrahám a léčkám

maloměstských Don Juanů

chrání ji – ne oko matky,

ač ji ostřihává bděle –

ale přirozená její

chytrost... A tak leta plynou...

Ve dvacátém čtvrtém roce

patricijské naše dcerky

usvádají. Vědí o tom,

vzdalují se veřejnosti;

s otrávenou resignací

chodí zas na požehnání;

s jizlivostí nenávidí

ony mladší družky svoje,

které dosud plně kvetou;

jazyk jejich postrachem je

všemu městu... Jinak ovšem,

je-li máti prozřetelná:

vyhledá jí sama muže,

dohodnou se, poslušná dceř

změní reka svojích snění

s prostým, všedním buržoou

a je šťastna, že ji minul

směšný osud staré panny.

Žije... srdce umlčené

znenáhla však začne sténat,

chvíli tlumí je – pak rázem

v první otevřenou náruč

uvrhne se – svědomí hlas

nekárá ji, vždyť tak žijí

všecky jiné – ona jinak

decentní je vzornou paní,

pevně vede správu domu,

o muže se řádně stará,

děti vychová tak dobře,

jako ji kdys matka její,

tloustne při tom a je ctěná

celým městem... Ubohé vy,

dcerky naše patricijské,

dávné lásky mého jara,

vybledlé mé upomínky!...

Mladí c. k. úředníci,

městští synkové, jenž otcům

pomáhají v hospodářství,

obchodě, a jejichž otci

k vládnoucí se hlásí straně,

starají se o zábavu

mladých slečen. Jiří kráčí

s klidem staršího již muže

vedle paní purkmistrové.

Paní purkmistrová sdílí

s ním ty pikantní své klípky

o všech neznámých a známých

druhé strany. Jiří chvilkou,

jako každý slušný člověk,

zasměje se, řekne cosi,

při tom myslí vytrvale

na svůj mlýn a hospodářství.

(Se vztekem a těžkým srdcem

rozloučil se s pražským žitím.

Až když jeho kočár vjížděl

do vrat dvorce, kde se zrodil,

kmit mu hlavou velký nápad:

bude klidně hospodařit

na oteckém statku, bude

dohlížet na polní práce,

účty sám vést, cizí lidé

beztoho jej okrádají;

během dne tak unaví se,

večer s poklidem si lehne –

parfum Vergilových idyll

voněl z těchto snů a plánů,

v obraze tom rozkochal se

a zas zdál se sám si býti

kýmsi větším, povzneseným,

což mu dobře lahodilo.

Jak dál bude – nepomyslil,

jen vše převzít, hospodařit.

Hospodaří – jeho chasa

často vypuluje oči

nad tím oním nařízením,

odmlouvat však netroufá si.

A teď Jiří snuje plány

a jen plány.) Purkmistrová

jako maně několikrát

zavadila otázkami

o Lucii. Vyhýbavě

odpovídá na ně Jiří.

(Poměr jejich ustálil se.

V hloubi duše Jiří mínil,

že, ač hloupě, jednal čestně.

Lucy žije nyní tady

v zátiší a nikým znána;

tetě, jíž je tolik dlužen,

je ta dívka celým žitím,

a je dobře. Ono kouzlo,

jimž jej kdysi oči její

zaujaly, pravda, zbledlo;

zcela jiným zrakem dívá

teď se na ni: zrakem muže

na půvabné dívčí tělo.

Cítí často vzteklou touhu,

když ji vidí nakloněnou

nad knihou neb jakýms šitím

a ta plná její ňadra

když se v taktu pohybují –

stisknout je, ji sevřít v náruč,

až by přimkla oči vášní –

přemne však jen rukou čelo

a sám sebe v duši kárá

posmívavou ironií.

Jinak nepříjemně dráždí

jej ta celá její bytost.

Jsou-li všichni pohromadě,

padá na něj z její duše

zvláštní tíha. On v ní cítí

vždycky cosi silnějšího,

čistšího – a to jej zlobí.

Před oči si stále nutí

její minulost – však marně;

v posled ve své ješitnosti

namlouvá si, že to vlastně,

čím je nyní, on učinil,

on že navrátil ji světu

takhle čistou, takhle silnou,

a tu hodí hlavu stranou.)

Špička výletu již vešla

v klenbu lesa. Oddychla si.

Lucy v tetu zavěšená

kráčí v zadu. Paní sudí

baví je. Je pražská dáma,

již sem v toto hnízdo zavál

osud mužův. Teskní nazpět,

vzpomíná na pražské známé,

známá místa, mluví rychle,

úsečně a skorem sama.

Teta místem jenom vpadne

slovem, větou. Lucy mlčí.

Znavena je polo žárem,

polo řadou posledních dnů.

Celé městské mraveniště

tykadly ji omakalo –

ó ty chvíle plné strachu!

Připadala si jak zloděj,

jenž se s lupem kdesi skrývá,

ale kolem této skrýše

duní stále, stále kroky

stihatelů!... Přišly všecky:

paní sudí, paní berní,

paní doktorka a čtyři

radové, tři vážné vdovy –

zkrátka, celá honorace.

Vyzvídavé, bystré zraky,

mrštné jazyky se stále

zabodávaly jen do ní.

A ta dobrá stará paní

s nevídanou obratností

všecky, všecky odrazila!

Lucy se jen chvěla hrůzou

při pomnění: Kdyby jednou

tak se všecko dověděly!...

Jak i jinak jevil se jí

nyní tento nový život!

Cítila jej, žila jej tak

s celou silou svojí duše;

žhavým studem chvívala se

při obrazech z minulosti,

jež se maně někdy kmitly

před očima duše její.

Je teď čista – ale schází

cos jí přece – sama neví,

jak to jenom pojmenovat.

Jakás meta, k níž by spěla,

jakés „něco“ proč tu žíti

Horror vacui ji děsil

za noci, když z lože zřela

otevřeným oknem hvězdy

a kdy maně poslouchala

žalostný zpěv žabích houfů

z poblízkého rybníka...

Jenom staré paní k vůli

vyšla dneska na ten výlet.

Vybledlé ty staré oči

stále po ní točily se

starostlivě, hádaly as,

že to venkovská jen nuda

tísní drahou mladou duši.

Tedy šla. Před starým zámkem

společnost se shromáždila.

Všichni městští seladoni

s duchaplnou řečí na rtech

obklopili Lucii.

Všichni protivně tak směšni!

Lucy připadala sobě

jako cizí slepice, jež

vejde v hejno kohoutů.

Každý opouští své slípky,

staré, známé, dobré slípky,

a k ní běží, směšně bije

o zem křídlem, nadýmá se,

soky odhání, jak může

nejkrásněji zakokrhá.

Ledový chlad jejích očí

odehnal je. Vrátili se

k dobrým patricijským dcerkám,

které plny žárlivosti

prohlížely si zjev její...

Výletníci došli nyní

na určené místo. Svah to

v stínu dubů. V husté trávě

usedli si. Vzduch tu ležel

ještě žhavější než venku.

Matky vyndavaly z tašek

bábovky a cukrovinky.

Seladoni přinášeli

vodu z blízké studánky.

Zapocená čela, tváře

leskly se. I Jiří přines

sklenku vody. Lucy pila.

Stará paní podělila

děti svoje holoubátky.

Jedlo se. Pak starší dámy

sesedly se. Purkmistrová

zašla jenom mezi mládež

a tu hlasně zavolala:

„Frau von Fischmeister, ich bitť Sie,

vezmou tady tyhle mladé

pod svou ruku!“ Paní radní,

(Frau von Fischmeister) teď vstala,

suchá s neženskými tahy,

slečny svolala i pány

do kruhu a proslovila

krátký návod k „sekretáři“.

Hráli tedy sekretáře.

Seděli tak v trávě v kole,

každý psal na drobné lístky

nápady své. Paní radní

komanduje. Lucy nechtíc

nijak hry se súčastniti

sedí stranou podle tety.

Stará paní s účastenstvím

sleduje ty známé šprýmy,

směje se a opírá se

o rameno Luciino.

Jiří z prvu taktéž váhal,

pak hrál přece. Seděl vedle

štíhlé dcery paní berní.

Rozkošná ta plavovláska

s okem modrým jako chrpa,

s opálenou pěknou rukou

mezi hrou si sňala klobouk.

Jiří maně naklonil se

k její hlavě. Náhle vdychl

intensivní těžkou vůni

topolové pomády,

která vála z jejích vlasů.

Rychle vdychl ještě jednou

a zas ještě. Ona trochu

otočila k němu hlavu,

a v těch očích Jiří viděl

blýsknout cosi báječného.

Jakoby tam tancovalo

sta a sta malinkých gnomů

v třpytných fialkových šatech.

Sladký pocit rozechvěl mu

všecky nervy. Řek’ jí cosi.

Usmála se. Paní radní

volala je k pořádku.

Hráno dále. Paní radní

vyzývala znovu Lucy,

teta též jí domlouvala.

Jaksi kysele tu Lucy

povstala. A paní radní

aranžuje „slepou bábu“.

Bába padla na Jiřího.

Hned mu zavázány oči,

kruh se rozprch s hlučným smíchem.

Ale planoucím svým zrakem

postih ještě dobře Jiří

běh té štíhlé plavovlásky.

Hustou travou běží za ní,

ona stojí... ještě stojí...

již je u ní... ještě stojí...

vztáhne ruku... ona silně

najednou jej přes ni pleskne,

dá se v útěk... Zatím Lucy

volným krokem vzdálila se.

Pryč ji něco vyhánělo

od té cizí veselosti.

Ohledla se. Stojí v klenbě

borového lesa. V zadu

míhají se bílé šaty

výletníků. Křik jich slyší,

zrychlí krok a spěchá dále.

Dusná vůně pryskyřice

lahodí jí, vdychuje ji

plným douškem. Při tom smetá

s obličeje tenká vlákna

pavučin. Zas ohledla se...

Ticho... Vidí jenom rudá

lesklá těla starých sosen...

Chce jít dále... náhle stane

hrůzou... div, že nevykřikla...

Před ní, pod tím jedním stromem

na šedivém velkém plaidu

leží muž, a jeho oči

klidně, pevně hledí na ni.

Temně hnědé velké oči,

pravé hledí jaksi stranou

jak u lidí, jimž je zvykem

čísti leže. Svítit zdají

v zapadlých se tmavých důlkách

v zhublé tváři, jejíž bledost

kryta zeleným je stínem

snětí a jež se zdá býti

tváří několikadenní

mrtvoly; vous řídký, hnědý

rámuje ji, vybledlé rty

sevřeny jsou – takto hledí

podivný ten člověk na ni

beze slova, bez pohnutí.

Lucy v strachu, ale přece

přikována tímto hledem

táže se ho (jiného nic

v chvíli té jí nenapadá):

„Račte též být výletníkem?“

Neznámý děl tiše: „Ano.“

„Z našich?“ „Z vašich? kdo pak je to?“

„Paní purkmistrová – – –“ „Ha, ha,“

sípal v smíchu, „podařeno!

Přece někdo, jenž má o mně

lepší mínění! Nu, díky!

Já, dekretovaný blázen

rodné obce, já mám býti

na výletu honorace!

Ne, já jsem tu výletníkem

pro sebe!“ a rozkašlal se,

„moje stará dobrá matka

míní, že mi tyhle stromy

vrátí pokažené plíce!“

odplivoval, natáhl se

jako znaven touto řečí.

„Dělám jí to tedy k vůli –“

a zas kašlal. „Tož se šetřte,

nemluvte,“ už lítostivě

spjala k němu ruce Lucy.

Rozesmál se: „Aj, tvor lidský,

jenž má ještě se mnou soucit!“

„Nevěříte?“ „Věřím, ano,

litujete, ale v duši

šeptáte si: pane bože,

pomodlím se dneska k tobě,

že v tom nejsem jako tenhle.“

„Nevěřte si!“ podrážděně

Lucy vyhrkla, “já řeknu,

co si myslím: Chtěla bych být –“

„– místo vás v tom!“ dodal v smíchu.

Kašel zas jej chvíli držel.

„Takhle řekne každá dívka

před dvacátým čtvrtým rokem.“

Chvíli ticho. Upjatě zří

Lucy v jeho pravé oko,

v duši pracuje jí jakás

nadlidská a hrozná síla,

najednou se tiše zeptá:

„Víte, kdo jsem?“ „Lucy! Lucy!“ –

rozléhá se nyní lesem

chvějící hlas staré paní.

Lucy ohledla se. V očích

mžilo se jí. Stará paní,

purkmistrová, paní sudí

chvátají sem. „S bohem, s bohem,“

zašeptala Lucy. Pohled

naplněný pohrdáním

z tmavých očí nemocného

zalét k paní purkmistrové.

„Dítě moje!“ stará paní

chytí obě její ruce.

„Přišli páni právě, slečno,

vřele přejí si Vás poznat,“

hovořila paní sudí.

„Náš pan správce s panem sudím

und mein Alter,“ dodávala

rychle paní purkmistrová.

Lucy kráčí beze slova

se skloněnou hlavou. „Ten tam,“

ukazuje purkmistrová,

„je zlý blázen, Jakobiner,

sběhlý student, verkommenes

Individuum. Hat er doch

Ihnen nichts gethan?“ A Lucy

zakroutila jenom hlavou.

„Chudák jeho stará matka!“

litovala dále suše

purkmistrová, „chtěla míti

doktora! Sein Vater war nur

ordinärer Schmiedgeselle.

lnu, krev se nedá změnit.

Co je Pöbel, bude Pöbel.

Štěstí pro ni, sag’ ich immer,

jsou ty jeho souchotiny.“

Rozjařeni, v smíchu, zpěvu

vraceli se výletníci,

když už na západě bledl

poslední pruh červánků...

A v té chvíli v jedné krčmě

seděl sešlý starý člověk

v kruhu denních hostí. Křížem

složeny měl nohy, na nich

zaprášenou vetchou obuv,

hlasně mluvil bije pěstí

v plochu dubového stolu.

Pozorlivé posluchačstvo

místy přisvědčovalo mu,

drobní domkáři tu byli,

obchodníci, jeden radní;

starce častovali pivem,

připíjeli, ťukali s ním.

Stařec řečnil o svých právech,

právech otce na svou dceru,

nedá unést, vyrvat si ji

ani hrabětem; má k ruce

paragrafy, policii;

vzdělaným je člověkem, byl

učitelem na vesnici

kdesi v dáli; osud stih’ jej

krutou ranou; jeho dcera

oporou mu byla v stáří,

jeho dobrou Antigonou,

žila, ano žila dříve

v domě prodajném, však co je

komu do toho? Co dneska

značí ještě čest? Jen slovo!

Hloupé slovo! Jeho dcera

třebas nevěstkou, přec rovnat

může se svou vnitřní cenou

každé jiné řádné ženě!

Ten, jenž tajně mu ji vyrval,

jenž ji zavlek sem v svůj pelech,

navrátí ji! Musí, musí!

Trest se též mu neodpustí!

Nejsme někde v Orientu,

kde snad možno dcery loupit! –

Hlomozil, pil, rozohnil se,

mluvil dále. Každé slovo

jako blahodárná manna

padlo v duše posluchačů,

dál jej častovali pivem,

vínem, kořalkou, až v posled

šedá hlava starce klesla

na stůl. Začal hlasně chrápat...