VIA CRUCIS.

Je noc, je stín a s nebe prší tma,

a bolest těžce padá za nima

vždy níž a hloub, vždy hloub a níž,

kde Golgatha, se marně ohlížíš.

Dál! Kříž svůj vem a vlec jen dál,

mé srdce citlivé je těžší skal,

a rány osleplé už krve nedají:

mou duši řežou, oschlé po kraji.

Mdlo k smrti! Tělo drtí nový pád;

by nemělo sil už nikdy vstát! –

a přec se přímí znovu v zbytku sil.

Jak dlouho ještě! A jak dalek cíl!

Hle na krvavé cestou šlépěji

mé naděje se všechny ztrácejí,

a z víry sladké všechen spadl květ:

v tmách nebesa – zem nevidět!

To těžká cesta jest, od té chvíle víc,

co shasly nejsladší všech zřítelnic:

tak jít, tak jít! tak sám, tak sám!

a vědět, na té cestě křížové

že již tě, matko, nikde nepotkám!